Červená pustina
Deserto rosso
Le Désert rouge
Red Desert
Réžia:
Michelangelo AntonioniKamera:
Carlo Di PalmaHrajú:
Monica Vitti, Richard Harris, Carlo Chionetti, Xenia Valderi, Rita Renoir, Lili Rheims, Aldo Grotti, Valerio Bartoleschi, Emanuela Paola Carboni (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Záverečná časť "tetralógie citov" je Antonioniho prvým farebným filmom. Farbu v ňom funkčne využíva na zachytenie psychózy hlavnej hrdinky, trpiacej po autonehode chronickou úzkosťou a depresiami. Dej je zasadený do okolia priemyselným rozvojom zdevastovanej Ravenny, kde žije hlavná hrdinka Guilliana, manželka riaditeľa továrne. Snaží sa svoje psychické problémy pred manželom skrývať a nájsť uplatnenie v podnikaní s interiérovými doplnkami. Manžel, práca, priatelia, ani milenec jej však nepomôžu nájsť životné uspokojenie a tak upadá stále hlbšie a hlbšie do svojej choroby. Antonionimu sa vo filme podarilo zachytiť existenciálnu stratenosť moderného človeka a bezcieľnosť komfortného meštiackeho života. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (87)
Červená pustina je pro mě(!) především ekologickým filmem, o dopadu okolí na psychiku člověka. A komplikovaná hlavní hrdinka (velmi dobře zahraná), která byla vše jen ne duševně v pořádku (chápu, že ji obklopovalo depresivní prostředí, ale jenom to jistě za její stav nemohlo, ona by byla nemocná i v přírodě, jen by měla více sil s tím bojovat), je zároveň největší předností ale i slabinou tohoto snímku. Divák si chvíli myslí, že její duševní rozklad už nabyl míry nejvyšší, aby ho v další scéně překvapila svojí racionalitou. A tak se to střídá jako na houpačce po celý film. I když, pokud můžu soudit po teprve 2 zhlédnutých počinech pana režiséra, s normální ženskou postavou se u něj člověk jen tak nesetká. A když si k tomu přidám fakt, že jsem se prostě a jednoduše chvílemi opravdu nudil, vychází mi z toho pouze lepší průměr. Ale rád bych ochutnal ta vajíčka, jestli je po nich člověk opravdu tak rychle sjetý a nadržený jako osazenstvo v tomto filmu (jestli to ovšem bylo vůbec z nich, že…). ()
Monica Vitti má svůj půvab, který však častěji působí polovičně, když se hromadou scén doslova otráveně promračí, Richardu Harrisovi zase jisté charisma sráží dabing do italštiny, která mu dvakrát nesedí. Ke všemu sám velký Antonioni stylizuje atmosféru tak, aby ona pustina vyjádřující odcizení ve vztazích valila na diváka co největší pocit depresivního chladu. Jenže ono mě to přes jistou pociťující bariéru nesmírně zaujalo a najednou jsem cítil, že mě zajímá každý další krůček ke zvratu v příběhu vlastně jednoduchém, emočně úsporném a depresivním, přesto v souladu s atmosférou podnětném. Začátek mi připadal jako pozoruhodný, nečekaný náběh ke sci-fi, vzhledem k až postapokalyptickému nádechu prostředí továrny, plného valících se barevných kouřů, zatímco dítě hlavní postavy si hraje s chodícím robotem. Na konci jsem však byl spokojen i s obyčejným psycho dramatem, které na pozadí Antonioniho vize silného vlivu technologického prostředí na člověka a vztahy plynulo. Osobitě za zážitek vděčím vizuálu, v rámci nějž režisér s kameramanem až mistrovsky pracuje s kombinací chladných barev, poetických záběrů a jasných červených motivů, dodávajících osobitou atmosféru. S Antonionim se stále necítím být spřízněný, snad pokaždé mu dávám jiné hodnocení, ale tenhle film stál za to. Nejen díky pohádkovému flashbacku a závěru s prostorem pro naději se jistá prázdnota alespoň z pohledu jednoho sledujícího diváka proměňovala v naplnění. [80%] ()
Žiadna "bella Italia" sa nekoná, no ako vidno, i tak možno nakrútiť krásny film, i keď sa Taliansko mení na odpornú industriálnu krajinu. Táto priemyslom zmasakrovaná mesačná krajina, kde i človek sa transformuje do znepokojujúcej podoby (priatelia pohlcovaní hmlou, resp. smogom) je dokonale anonymná a teda voľne zameniteľná s ktoroukoľvek inou. Človek obdobia neskorej moderny si už v plnej miere uvedomuje daň za pokrok - Antonioni obraz fyzicky chorej krajiny umocňuje psychicky chorou hrdinkou, neprestajnými kvílivými zvukmi (lodí?), alegorickou prítomnosťou lodí a máp ďalekých krajín a hromadou zvláštne štylizovaných záberov (obrovské mračno dymu tryskajúce pod vysokým tlakom démonizuje fabriku ako sopku, hrdinka stojaca pred nekonečným radom bizarných konštrukcií na spôsob bezútešných metafyzických obrazov Giorgia de Chirica...). Veľmi silný film, ale jedna malá hviezdička sa vám v rozľahlej pustatine stratí ľahko. Možno ju niekedy nájdem. PS: Našiel som a pridávam ju. Fascinujúci zážitok. Ten film by sa mal premietať v kostole namiesto omše. ()
Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola ()
Galéria (61)
Fotka © Franco Riz
Zaujímavosti (10)
- Děj filmu se odehrává ve zcela odlidštěné Ravenně, zatímco sekvence „pohádky“, kterou Giuliana (Monica Vitti) vypráví svému synovi, její sen o úniku z reality, která ji obklopuje, vizuálně skutečný „cizí objekt“ ve srovnání se zbytkem filmu, se odehrává na růžové pláži Budelli na Sardinii. (classic)
- Obraz, který se ve filmu objevuje, je „Svěcení jara“ („La Sagra della Primavera“) od spatialistického malíře Gianniho Dovy, který si Michelangelo Antonioni vybral poté, co ho viděl v soukromé sbírce ravennského sběratele Roberta Pagnaniho během recepce v jeho domě. (classic)
- Aby režisér Antonioni dosáhl kýženého barevného efektu, nechal přemalovat celá pole. [Zdroj: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete] (Cimr)
Súvisiace novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (viac)
Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94% () (menej) (viac)