Cesta

V mezích možností citlivá a adekvátní adaptace novely Cormaca McCarthyho. Pravdou je, že to, co v předloze odkazovalo kamsi do nepostižitelných výšin "božství", "soucitu" a "humanity" se ve filmu logicky drží bláta a prachu. Ale podle mého to o moc lépe a syrověji natočit nešlo – pouze větší sevřenost by nepochybně nezaškodila. (24.04.2010)

Soumrak lidstva aneb takhle to jednou s námi dopadne. Kdo si myslel, že na natočení kvalitního filmu jedna vystřelená kulka a putující otec se synem nestačí, tak se škaredě pletl. Cesta má tak silnou atmosféru, že by se dala krájet sekáčkem na maso. Trojice Hillcoat - Mortensen - Cave vyždímala z daného tématu absolutní maximum, což se odráží hlavně na depresivním pocitu při sledování. Nejvíce mne ale na celém snímku uchvátil jeho obraz. Po celou dobu totiž nenarazíte na jakékoliv pastelové barvy, pokud zrovna hlavní hrdina v krátkých záblescích nevzpomíná na pestré časy se svou láskou. Moře vypadá jako Londýnská stoka, zvěř se stala součástí historie, celkový look okolní krajiny je pouhá směs odstínů černé a bíle, takže i taková duha působí jako dar od Boha. Beznaděj a zoufalství na každém kroku. Konečně dílo pojednávající o konci světa, které má srdce a duši. (02.02.2010)

Říká se člověk člověku vlkem a v tomhle případě to platí dvojnásob. Minimalistická sonda do života dvou cizinců bez domova, kteří hledají nejenom cestu na jih, ale i jeden k druhému nedopadla úplně nejhůř. Vlastně dopadla nad očekávání výtečně. Snaha užívat si malé věci utopené v provazcích deště, jež smývá krev na cestě. Oba pronásledování stínem minulosti stejně tak jako přízrakem budoucnosti. Všechno je lží, jen smrt je skutečnou. John Hillcoat namíchal atmosféru z níž je cítit, že i kyslík musí být řidší. Předkládá obrazy, které divák znalí předlohy poznává, ale ve filmové řeči nemají až takový tah na bránu, jaký má ona literární předloha, což může být ve výsledku na škodu. Nicméně je to podívaná intimní a podobně depresivní jako předloha, což se v tomhle případě velice cení. Navíc má Hillcoat jedno eso v rukávu a tím je dokonale padnoucí hudba Nicka Cavea. (05.03.2010)

Nakoniec áno. Poctivo špinavé, patrične bezútešné a v mnohých momentoch až prekvapivo silné. Verná adaptácia to nie je, pretože tam, kde McCarthy majstrovsky pracuje s náznakom, tu sa používajú flashbacky, hrdinove vnútorné vysvetľovačky a sem-tam prebleskne aj pátos (tie kecy o ohni v duši si fakt mohli odpustiť). Navyše to herecky kazí ten chlapec. Ale... nakoniec teda áno. Rezonovalo. Chcel by som to vidieť očami človeka, ktorý nečítal knihu. (24.01.2010)

Nejkatastrofičtější reklama na Coca-Colu. McCarthyho Cesta stojí na atmosféře, proto bylo nanejvýš důležité, aby z filmu stejně jako z předlohy žádná scéna nevyčnívala, aby za měsíc nezůstala vzpomínka na nic konkrétního, pouze na tu atmosféru syrové beznaděje, zmaru; světa, kde důvěra v bližního je synonymem trestuhodné naivity. Na atmosféru, která se vám dostane pod kůži, na atmosféru, která vás bude stíhat i dlouho po projekci. Stačí zakašlání někoho v MHD, pohled na pohozenou plechovku a jste zase tam, kde jste byli - až po uši v depresi. Nechci vyvolat dojem, že je to bezchybné. Není. Ono by toho dokonce bylo docela dost co kritizovat, ale vše bledne ve stínu TÉ atmosféry a úplného závěru, u kterého se ihned pozná kdo má jaký pohled na svět (znáte to, sklenka do půli plná či z poloviny prázdná). To všem záporům otupuje hrany. Především roztříštěnosti a ostatně všemu, čím trpí již předloha. Ano, čtete správně, Cestu mám sice hodně rád, ale ani zdaleka ji nepočítám do McCarthyho top tvorby. Není to dokonce ani jeho nejatmosféričtější dílo. PS: Ale je to jedna z těch zbytečných adaptací. Je to ilustrace jedna k jedné, nic víc. Přeci jen jsem čekal, že se režisér odváží více tnout do živého a zprotivit se "kánonu" předlohy a přitom jí i tak zůstat věrný. Tady vlastně je všechno zásluha předlohy, není tu nic "z Hillcoata". Proto za čtyři. (15.01.2010)