Láska Anny Elliotovej

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)

Ačkoliv jsem posmrtně vydanou knihu Jane Austen ještě nečetla, měla jsem dle pozitivních čtenářských ohlasů větší očekávání než např. u Pýchy a předsudku (četla), přeci jenom je toto dílo považováno z její pozdní tvorby za nejvážnější. A velká očekávání následují adekvátní zklamání. Film je jako jednotné kontinuální dílo natočen poutavě, hudba vytváří atmosféru jakou má a herecké obsazení neurážející. V potaz beru také to, že u takové tematiky všichni dopředu ví, kam děj bude směřovat a jak bude končit. Ale neubráním se pocitu, že ta Anna, která má být tahounem příběhu a nehynoucí láskou kapitána Wentwortha by měla i na plátně přeci jenom vykazovat více známek života? Jinak nechápu kam námořník oči dal, spíš mi většinu filmu připadala jako chudinka, co v podstatě celou dobu ani nehlesla. A její konečná maratonová scéna mi připadala až směšná (vážně takhle v knize celé poledne sprintuje?:-), nehledě na ten minutu přibližující se polibek na veřejnosti! I přes to přese všechno se Jane rozhodně nemusí otáčet v hrobě a Sally Hawkins mě přesvědčila, že není jenom holka na zabití (Happy go Lucky). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- Kniha přečtena. Film je dramatizován až běda, pobíhající scéna je skutečně jen dílem scénáře, stejně jako jiné nepochopitelné lahůdky (nemocná, do té doby nehybná přítelkyně najednou vstane Annu honit po ulici s klíčovým vysvětlením na 3 s), které mi tam neseděly už při shlédnutí prvém. 3* (10.05.2010)

Anna Elliotová je můj druhý nejoblíbenější román od Jane Austen - po Pýše a předsudku. Anna Elliotová je nejkomornější příběh, svým způsobem hodně osobní, pocitový až s náznaky melancholie. Je to román, který nabízí naději i víru, výrazně většinu románu (filmu) spíše nostalgickou atmosféru a pocit, že ten vhodný čas už dávno minul. Osobní pocit a neochvějné kouzlo, ne náhodou je Anna Elliotová posledním dopsaným románem Jane Austenové, který však bohužel vyšel až po její smrti. Možná nejvýrazněji je zde patrné rozložení společnosti té doby. Přenést atmosféru knihy se zde i díky hereckým představitelům povedlo opravdu výborně. 100% (16.04.2012)

Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. (18.06.2014)

Na románoch od Jane Austen krásne vidno, aké bolo pre ženu tej doby dôležité nájsť si vhodného ženícha a dobre sa vydať. Svet mladej ženy sa vlastne ani netočil okolo ničoho iného... Od Adriana Shergolda som doposiaľ videl len jeden snímok, pri ktorom ma presvedčil ani nie tak vďaka svojim režisérskym schopnostiam ako skôr famóznym výkonom Timothy Spalla (Posledný kat z r. 2005). V tomto snímku však nebol tak výrazný herec aby čo-to z celkového dojmu zachránil, ba skôr naopak, hlavná hrdinka bola nesympatická a herecky nepresvedčivá. Dramatické pasáže a citové pnutie medzi zaľúbencami bolo iba priemerné a vedľajšie postavy málo výrazné. Len samá záplava mien a spletitých rodinných vzťahov. Ten bol bratrancom toho, ten zas toho, ten mal tú, potom zase inú.... no povedzte, kto sa mal v tom pletenci príbuzenstva a milostných vzťahov vyznať? Kým sa mi to podarilo bol už koniec. Jediné čo ma ako-tak oslovilo bola slušná dobová atmosféra a pekné kostýmy. Slabší priemer. 55/100 (29.09.2016)