Láska Anny Elliotovej

Nejsem znalec Jane Austenové, takže mi tenhle její příběh dlouho unikal. A je to škoda. Anna v podání rozkošné Sally Hawkins má před sebou coby stará panna (je jí už 27 let!) nevalné vyhlídky na dobré manželství a řada postav ji tak kvůli tomu přehlíží a občas ji i trochu využívá. Zpětně si uvědomuje, že před lety udělala chybu, když odmítla nabídku kapitána Wentwortha, ale ve chvíli, kdy se její bývalý nápadník vrátí do Anglie, neví, co si počít. Víme, jak tohle skončí, a je fajn to sledovat. Film má ale několik nedostatků, které ho u mě srážejí dolů: některé záběry jsou skoro až amatérsky nepříjemné (extrémní detaily obličejů), hlavní pár spolu moc málo komunikuje a film je moc krátký, takže děj ubíhá mílovými kroky. Jako příjemnou starosvětskou romanťárku ale doporučuji. 70 % (27.02.2018)

Persuasion mělo slibný náběh k tomu být zajímavým komorním dramatem. Rupert Penry-Jones a Sally Hawkins jsou vyrovnaná dvojice (a přes všechny mé antipatie k Sally mi nakonec nevadila). Jenže ostatní linie jsou osekány na kost a příběh působí neukončeně. A mým největším problémem je naprosto úděsná rozklepaná kamera a nepříjemné až dokumentární záběry. Zvlášť ze začátku je to velmi rušivé a upřímně mi to lezlo celkem na nervy. Tohle patří do úplně jiného žánru. Také Annina běhací sekvence po Bathu je trochu k smíchu. Naštěstí film kromě ústřeního páru táhne nahoru i krásná hudba Martina Phippse, ale celkově se nedokážu ubránit mírnému zklamání. // I napodruhé všechny výtky přetrvávají, ale nějak mi to sedlo o mnoho lépe než předtím. (05.04.2014)

Opět zbytečně vášnivá scéna na konci. Tenkrát se na ulici na veřejnosti fakt nelíbali! Chudák Anna tam uběhla skoro maraton, (předlohu jsem nečetla, ale asi si ji opravdu přečtu). Obsazení v pohodě, Anna je hezká, akorát měla účes, který to tolik neukazoval, ale muži v Austenové asi hledí na jiné hodnoty. :-) Film byl příjemný, ale chybělo tu něco navíc. Narozdíl od jiných austenovských adaptací jsem se tolik nezasmála. (29.07.2009)

Původně jsem dala tři hvězdy, ale protože jsem chtěla napsat i komentář, koukla jsem na to znovu a musela jsem všechno přehodnotit. Na tuhle Annu Elliotovou se dívám nejméně, není to to pravé. Nejvíc za to snad může Rupert Penry-Jones alias kapitán Wentworth. Viděla jsem ho v jiných filmech hrát docela slušně, takže nevím, proč tady je takové prkno. Vůbec se do toho nemůže dostat. I přes to bych možná čtyři hvězdičky dala, ale ten konec je prostě příšerný. Jak tam Anna běhá a hledá ho, do toho jí kámoška říká něco, co už měla dávno vědět.... Vůbec se to nedá srovnat, jak dějově tak obsazením, s provedením z roku 1995. (18.06.2014)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)