Láska Anny Elliotovej

Nuda a hlavně nesympatické postavy, zejména pak Anna si mě rozhodně nezískala. Knížku jsem nečetla, tedy nemohu říct, zda-li je ta nuda na obrazovce natočena stejně, jako je napsána předloha, pokud ano, tak to snad ani točit neměli, na mě tohle prostě nefungovalo, nepůsobilo a ve finále mi bylo jedno, jak to dopadne (i když samozřejmě všichni víme, jak to asi dopadne, když to napsala Austenová). Lituju, že to vě mě vyvolalo lhostejnost, protože Austenovou mám moc moc ráda. Jo a z tý kamery mi bylo občas nevolno. (30.01.2011)

Co bývá na knihách Austenové nejzajímavější je její schopnost zachytit mikrosvět vztahů a prostředí, kterým jsou její hrdinové obklopeni. Tato verze románu se ale soustředí výhradně na svět hrdinky, všemi opomíjené a tiše nešťastné Anny. K tomu napomáhají dlouhé pohledy do kamer, měkká tlumená světla vykreslující náladu atd. atd. Není to špatný nápad, ale vyznění filmu to hodně ochuzuje. Proto ve srovnání dávám přednost verzi z roku 1995. (22.05.2009)

Príšerne vážne a teda neaustenovské. Pritom práve irónia vnáša do príbehov a lá "červená knižnica" (samozrejme uvedomujem si tu aj ten filozofický moment, ktorý spomína MacIntyre) vítanú dvojznačnosť, nadhľad, ľahkosť, dialóg dvoch spôsobov žitia a tým aj reálnosť a živosť. (...) A čo je ešte horšie, zo všetkých charakterov sa ukrojila tá časť, ktorá ich robila ľudskejšími a zostali neznesiteľne jednorozmerné "funkcie v príbehu". Anča je uplakaná Popoluška, Wentworth len zazerá ako podgurážený ogrgeľ v krčme, Charles pre istotu žiadnu povahu nemá a nezjemňuje tak neznesiteľné výstrelky svojej ženy, Lady Russellová pôsobí skôr ako vypočítavá žena než ako milujúca náhradná matka atď. A aj antagonisti (s výnimkou bratranca Elliota) majú v knihe pôsobiť skôr smiešne, karikovane, ako v prípade starého Elliota a jeho obsesií zo zovňajška a z knihy šľachtických rodín - pre Anne sú skôr zdrojom pohŕdania a hanby. (...) Pre zvýšenie súcitu a vygradovanie celého prerodu sa z Anne stala prakticky slúžka, pritom práve Anne sa sama aktívne snaží pomáhať druhým, čím sa odhaľuje predovšetkým jej láskavá a trpezlivá povaha. Týmto sa podľa mňa len maskuje fakt, že samotné rozprávanie nedokáže čímkoľvek prekvapiť a vynahradiť tak straty, ktoré sa udiali na predlohe a pretvára (v medziach vymedzených dobou) v podstate samostatne mysliacu, sebareflexívnu a hrdú, akurát trochu zdeptanú ženu, na pasívnu hračku. Anne v knihe nebola osobou, ktorá sa musí odpútať od vlastnej podriadenosti. Ona už dávno nie je podriadená a nesamostatná - na rozdiel od Mary, Elizabeth a otca. Cieľom je preklenúť priepasť zloženú z predsudkov, hnevu a sklamaní, ktorá sa utvorila medzi dvoma ľuďmi vinou okolitej spoločnosti. (...) Štýl sa upachtene snaží o simuláciu psychických stavov svojich hrdinov, ale práve kvôli totálnej doslovnosti a jednorozmernosti toho všetkého to pôsobí zbytočne redundantne, až telenovelovito smiešne, pričom práve štylistické postupy mali byť, tak ako v prípade Austenovej, využité na iróniu a viacznačnosť. Veľmi zlé, pretože v porovnaní s 200 rokov starou predlohou, to pôsobí príšerne neživo, didakticky, sploštene a nezaujímavo. (25.01.2022)

Tak tato austenovská adaptace se mezi mé oblíbené jistě nezařadí. Mírně nadhodnocuji, protože film jako celek víceméně funguje. Spousta nepovedených detailů se ale po jejich kumulaci mění v iritující prvky, které mi výsledný dojem pokazily. Výkon Sally Hawkins byl navíc mírně řečeno podivný; kostýmy a strašlivý účes bych ještě snesla, ale vyjádření vnitřního utrpení polodementním výrazem s pootevřenými ústy po celých 90 minut? Proč, proboha? Dalším hřebíčkem do rakve je pak nulová chemie mezi ústředním párem a po nekonečném natahování i protivně popohnaný závěr, jehož tragickým dovršením byl již mnohokrát zmiňovaný úprk hlavní hrdinky přes celý Bath do všech světových stran. Nejzábavnější na celém Persuasion jsou v tomto případě břitce sarkastické komentáře zdejších uživatelů. (21.02.2011)

Musím nejprve přiznat, že na rozdíl od verze z roku 1995, se mi oba hlavní představitelé více líbili. Škoda jen toho dýchavičného závěru, jako kdyby si režisér uvědomil, že má málo času a po rozvláčném a klidném ději vše nahustil do posledních 10 minut a jako bonus přidal veřejný polibek, což možná měla být pomoc po ztátě dechu. Trochu více mohla být zviditelněna ješitnost baroneta Elliota (jedno podívání do zrcátka nestačí a běhání za věhlasnou známou působilo spíš nepatřičně než směšně), a Anna také někdy působí více jako chudinka než jako rozumná bytost. Ale i přes tyto výhrady to považuji za celkem zdařilou adaptaci. (26.10.2009)