Štyri minúty

S německou kinematografií nemám moc zkušeností a nikdy jsem se do ní nehrnula (nějak pořád byly lepší věci na práci a lepší filmy na koukání). O to víc mě Čtyři minuty překvapily. Příběh je chvílemi předvídatelný, ale napínavost se dá v tomhle případě oželet. Stejně jako bych oželela jednu část příběhu, kterou jsou flashbacky. Ale tímhle můj výčet záporných aspektů filmu končí. Hannah Herzsprung byla naprosto, skvěle a šíleně úžasná. Monica Bleibtreu zdařile sekundovala, ale i slepec by viděl, že Hannah si tuhle show ukradla celou pro sebe. A abych nezapomněla, když hrála na klavír, měla jsem totální Amanda Palmer-deja vu. Je to hodně silný film a i když se toho na první pohled na konci moc nevyřeší (na druhý snad ano), odcházela jsem z promítání se zvláštním pocitem síly a......no vlastně celkově zvláštním pocitem (27.04.2011)

Skvělé využití kontrastů a v nich skrytých vnitřních podobností: ať už hudebních (stará pianistka během rušné dramatické situace nevnímá nic než skvělou hru na klavír nebo naopak tichá hra na klavír postupně zaniká v ruchu ostatních zvuků), hereckých (netečnost a hanksovské "psí" hraní vs. naturalistické škleby některých vězeňkyň a zvláště hlavní představitelky), jednotlivých postav (uhlazenost staré moudré učitelky, která ale má svá bolestivá tajemství, vs. živelnost až přehnaná zvířecí dravost mladé nadané klavíristky, která má ale také svá bolestivá tajemství a s jejíž zlobou a minulostí to není tak, jak se na první pohled zdá). Co dokáže změnit člověka? Jak se člověk dokáže změnit? Jak může zapomenout na všechnu bolest, co prožil, a na události, jejichž důsledky si s sebou nese celý život? Co všechno člověk dokáže udělat pro toho nebo pro to, co miluje? Kde na to bere sílu? Proč bolest člověka ničí a zároveň posiluje? Na tyto a další otázky sice film neodpovídá, ale zato je znovu a znovu pokládá a tím i pomáhá k hledání odpovědí. Drama, ve kterém sice vpadnete přímo do děje, ale které se pak pomalu, pomaličku dále rozvíjí, aby vyvrcholilo závěrečným naprosto strhujícím a dechberoucím výstupem, kde během několika vteřin proběhne srdcervoucí kontrast největšího životního úspěchu a hned poté životního pádu. Kdyby nic jiného, určitě mě donutil zamyslet se nad tím, jestli vysedáváním u počítače a čučením na filmy přeci jen nemrhám svým talentem, který bych místo toho mohla hledat… :-D (21.11.2007)

Ach ty arty, zas... Evropské obzvláště... °-/ . . . Čtyři hvězdičky za poslední čtyři minuty hry na hru na piano a jednu dolů za poslední čtyři sekundy hry na... Ne, nechce se mi ani něco vysvětlovat, něco vyčítat za úplně zbytečné a vše packající neustálé tlačení na pilu... Jo, a taky fakt nemám rád tyhle přeexponované závěry (zvláštěpak u seriozně se tvářících dramat!), kdy jednu vteřinu před výbuchem hrdinný pyrotechnik zajistí bombu nebo si pro jednu >hrdinku< přifrčí ze všech stran na houkačkách armáda policajtů a efektně ji zatkne na pódiu operhausu při klace nadšeného publika. . . . Celou dobu téměř dvou hodin děje jsem byl ochoten mistru K. tu jeho pohádku se všemi nuancemi respektovat, i ty prostřiky do minulosti (ach furt ta otravně provařená >dojčenaci< traumata...), ale ten konec přes >strhující< virtuální pianové expozé nakonec zpackal, tlačil a... - ...u mě tedy neprotlačil! Navíc - co si budeme namlouvat - formou celý film působí jako nějaká zbytečně protahovaná televizní inscenace. Škoda. - - - - - (Poprvé viděno 20.9.2011 na >čtyřprocentním prostoru< , hodnocení 642., komentář zde s lehkým úšklebkem a rozčarováním jako třiapadesátý - 21.9.2011) (21.09.2011)

Německá kinematografie mi až na pár nejznámějších filmů nic moc neříká, ovšem tohle je skutečně povedený kousek. Čtyři minuty slučují značně nestejnorodá témata v podobě hudby, vězení, nespoutanosti a lásky. Ústřední motiv je tvořen komplikovaným vztahem mezi citově odměřenou učitelkou hudby a její vnitřně rozervanou studentkou, odpykávající si trest za vraždu. Zdi vězení následně tvoří divácky atraktivní kulisu, jež dodává příběhu poměrně tragickou atmosféru. Na filmu se mi líbí především jeho odolnost vůči klišé, z níž pramení určitá míra nepředvídatelnosti, která dokonale koresponduje s hlavní hrdinkou. Divákova nejistota je tak při sledování přímo úměrná vzrůstajícímu napětí. Finální konfrontace mezi oběma ženami pak poskytuje uspokojující vyvrcholení. Tedy alespoň mně. (19.10.2011)

Tři hvězdičky rozhodně neznamenají, že by mi film Čtyři minuty přišel průměrný, nebo se mi nelíbil. Strašně rád bych dal za každou z těch čtyř minut jednu hvězdu za dojemný vztah mladé vězenkyně a stařičké učitelky klavíru. Ale neustále mi ho kazily jakési ruchy. Skoro to až vypadá, že je v Německu vězeňství dokonce na nižší úrovni než u nás! Klein spoiler: Vražedkyně co brutálně zbije dozorce se nejprve nesmí v doprovodu bez pout ani hnout, aby pak byla ponechána bez pout jen v přítomnosti nemohoucí stařeny. A pak se dokonce volně prochází po svobodě, tancuje si na oslavách a kupuje si cigára? A nakonec bez problémů uteče, hmm, chtěl bych. Také jsem se moc nevyznal ve vztazích - chvíli ledově chladné, pak zjevné sympatie, ve vteřině zase nenávist a odcizení - už mi to přišlo trochu moc i na rozpolcené německé dušičky. Výlety do roku 45 jsem dlouho nechápal a čekal na pointu, která nepřišla. Co se mi naopak líbilo bylo finále ve velkém takřka hollywoodském stylu, kdy jedno oko nezůstane suché. Skoro 4*, snad až se naučím hrát na klavír. (01.02.2011)