Zatmenie

Antonioni tři filmy v řadě jen sleduje smutné lidi, jak spolu "nekomunikují". Asi aby ukázal, jak se nekomunikace stala součástí každodenního světa? Je to možná velmi artové, velmi stylové, ale v první řadě je to lež, umělecká klišé iluze. Sledovat tři filmy nešťastné lidi bez jakékoliv pointy není umělecký obraz reality, ale prvoplánové nic. Z Antonioniho trilogie nejde do našeho života nic vyvodit. Vše je definováno jen nevysvětlenou emocí, která "prostě je". Nepochybuje se o ní a neřeší se, jak se k tomuto stavu dospělo a jak se může vyvinout. Jak znásilňuje série Stmívání pět filmů v řadě slovo "láska", znásilnil Antonioni slovo "odcizení". Podobně ho ukazuje jako pevný bod uprostřed vesmíru, status quo. A uznávám, že třeba o něčem takovém může být někdo přesvědčen, ale věnovat tomu tři filmy a nerozvinout to nad tuhle premisu, to mi nestačí. Jistě že je Antonioni vynikající režisér, takže je zajímavé jeho filmy sledovat, ale nebaví mě o nich až na výjimky přemýšlet. Na druhou stranu se mi minimálně u Zatmění zdá, že Antonioni nechce, abych o čemkoli přemýšlel, ale abych přijal jeho vizi. Já ji neberu. (27.11.2012)

Prvně k okouzlení, napodruhé k přemítání… A o pochopení se s jistotou nebavme, už jen proto, že vazby jednotlivých filmů (odkazy na Noc) Antonioni velice rád znejistí. S celé trilogie mi vychází právě Zatmění jako nejpodmanivější a divácky nejvstřícnější kousek (byť v relativním měřítku to není až tak snadno stravitelné...). Kupříkladu scény na burze jsou asi nejsilnějším adrenalinem za celou autorovu režijní dráhu (a minuta ticha se zkrátka nezapomíná). Tyto občasné momenty však určitě nezaručují atraktivitu sami o sobě, klíčem k nim je dobová věrohodnost. V jednotlivostech už předtím a plně odtud si může člověk skrz Antoniniho perfektně dokumentovat jednotlivé fáze šedesátých let až k velkolepě „výbušnému“ Zabriskie Point. Neznačí to pouze myšlenkový svět, který nabízí v té době i mnozí další, ale prostřednictvím módních manýr či hudby i vzorce chování. Bez přijetí těchto asociací zůstanou veškeré charaktery jen jako podivíni z uzavřené společnosti, co se „bůhví proč“ nudí. Nedivím se, pokud pak někdo tyto filym odmítne. Zdánlivá výlučnost, která obklopuje Dobrodružství a Noc, není tak markantní. Nepochybně i zásluhou silných herců. Monicca Vitti má konečně plný prostor a nejkrásnější záběry, co Antonioni připravil, jsou skoro výhradně spojené s ní. Vedle figuruje výtečně těkavý Alain Delon, jehož rozhodnost alespoň slovní je oproti jindy apatickým hrdinům vítaná vzpruha. Není to film jedině o nich (když už na prázdných ulicích kdosi vstoupí do cesty, tak si ho divák většinou zapamatuje) a je po okraj naplněný alegorickým vyjádřením. Přesto v oblastech společenských (Afrika, moc peněz) Antonioni zdaleka nepoužívá tak neuchopitelné prostředky jako v těch, co zkoumají duševní rozpoložení jedince. A s vědomím, že i v těchto myšlenkách se skrývá hodnotná argumentace, vidím podle mého hlavní důkaz, že trilogie a následující filmy stvrzují odkaz šedesátých let jako jen máloco. Bez Antonioniho filmů by pro nás byly šedesátky značně ochuzenější. (24.02.2011)

To jsou ty "bezvadné" filmy, které formovaly celé generace. Na počátku hlavní hrdinka prohlásí: "Nevim." a vyřešeno. Těžko soudit co tehdy bylo rozhodující, tedy kromě partnerství s Antonionim, že. Je to tak prosté, povýšit nerozhodnost na umění. Hlavně, když to má formu. Ale tak za tu legraci na burze a recyklovaný herecký výkon nevýkon Delona, bych to viděla na průměr. Nicméně to poslední, čeho v životě chci dosáhnout, je prožít celou tetralogii. (08.06.2017)

Ďalšia Antonioniho "vznešená nuda", ale aká! Ako veľký fanúšik tohto (sub)žánru musím poznamenať, že ani tento film nie je žiadna zábava, pôžitok je to ale enormný. Mátožne blúdiacej Monike Vitti tentoraz sekunduje večne akcelerujúci Delon. Bdelý somnambulizmus je tak prekrásne vykontrastovaný zábermi na prácu burzových maklérov s priam kataklizmatickou príchuťou. V spôsobe, akým Antonioni využíva mimoverbálne prostriedky je niečo magické. Muž sa opýta ženy, či si zavolajú a "mimovoľne" sa dotkne obrazu v štýle abstraktného expresionizmu. Žena sa pristaví pri figurálnej soche a dlhom rade žrdí (bez vlajok) vydávajúcich vo vetre podivné zvuky, ako keby spievali nejaké moderné Memnonove kolosy. Na rozdiel od mnohých iných režisérov Antonioni objekty nemíňa, on ich registruje a dokonca sa nimi zaoberá. V jeho tetralógii citov je vplyv talianskej metafyzickej maľby prítomný i tam, kde nejde o vizuálne parafrázy. Je pozoruhodné, že severan Bergman rieši problémy odcudzenia hystériou, zatiaľ čo južan Antonioni na city kupodivu nespolieha a celú tú citovú mizériu ukazuje takú, aká je vo svojej podstate - chladne odťažitú, kurióznu, neprirodzenú, absurdnú. Top scéna: Neviem sa rozhodnúť medzi minútou ticha na burze a "Pobozkám ťa, keď prejdeme na druhú stranu". (18.07.2009)

Tak jsem asi konečně pochopila Antonioniho. Vždycky mě na něm hrozně štvala ta zbytečná rozvláčnost tempa nebo jsem vůbec nechápala účelnost některých scén. Tady to konečně zabralo. Vůbec nejzajímavěji působila pasáž z burzy - na jednu stranu hektičnost a chaos makléřů, na druhé straně dlouhé záběry, kompozice a prakticky neexistence jakékoliv dějové linky nebo třeba pouhého času. Při závěrečném leporelu momentek usínajícího města mi to najednou došlo: je třeba přistoupit na hru, zvolnit tep a jen se nechat unášet plynoucími dlouhými obrazy. (16.02.2011)