Katyň

Marně pátrám v paměti, kdy naposledy mě nějaký film pohltil natolik, že jsem po jeho skončení cítila až fyzickou slabost. Kytyň se mnou zacloumala pořádně a to nejen díky závěrečným minutám, zobrazujícím hrůzu, která se odehrála na začátku 2. světové války (1941) v katyňském lese poblíž Smolenska, kde sovětští vojáci brutálně odpravili ze světa několik tisíc členů polské armády a příslušníků inteligence. K neuvěření bylo především pozdější mlžení, překrucování faktů a tabuizace celého masakru ze strany samotných Poláků. Pravdivě se o celé události odvážili vyjádřit jen ti nejstatečnější. (02.09.2009)

Nejhorší na tom je, jak člověk bere fakta úplně jinak, pokud o nich jen slyší a pokud je vidí. Většina filmu řeší události z Katyňského lesa po letech. Rodiny polských důstojníků oplakávají padlé muže, nebo stále doufají v návrat toho svého, jehož jméno se nanašlo na seznamu oběťí, zároveň musejí přihlížet tomu, jak si hrůzný čin jako horký brambor přehazují Sověti s Němcema, podle toho, kdo je zrovna u moci. Navíc ta epizodka s tim troubou, kterej před hromadou ruskejch vojáků trhá plakát, to je opravdu smysluplná smrt.Tohle mě moc nebavilo a dvakrát jsem usnul (jo, jsem ignorant, debil a blbeček). Když jsem se při třetím pokusu konečně prokousal až ke konci, dostal jsem krutou ránu v podobě toho, o čem se celou dobu mluvilo – hromadná poprava 12000 důstojníků polské lidové armády. Až tady mě to opravdu zasáhlo a já se zmohl jen na kroucení hlavou, jak se vůbec podobné věci mohli dít. (25.06.2009)

Mozaika osudů z doby, kdy bylo Polsko uvězněno mezi dvěma totalitami - sovětským komunismem "na věčné časy" a německou "tisíciletou Říší"; bolavý, potřebný film o jedné historické události, kterou si impéria včerejší i dnešní chtějí zkreslit tak, aby se hodila jejich lžím; film, co svým důrazem na statečnost a věrnost pravdě tak trochu připomíná písně Karla Kryla. Jako v dějinách tolikrát i tehdy za války a po ní umírali především ti, kdo odmítli ohnout záda. Tuhle křížovou cestu je těžké projít bez slz... hořkých, nesentimentálních, spíše připomínajících výkřik, takových, za něž se není třeba stydět. Zrnka růžence, co jsou na konci zahrnuta hlínou spolu s tělem vojáka, upomenou na zrno, které musí padnout do země, aby vydalo mnohý užitek, na život, který je třeba ztratit, aby mohl být nalezen. Sekulárnímu diváku nezbyde víc než zoufalství nad drtící mocí lidské svévole. Mnohé postavy filmu však neumírali bez naděje - umírali s hrůzou, ale přitom i s vědomím, že je tu Moc nad lidskou mocí, že všechny lidské babylony nakonec padnou, a každý pak bude volán k zodpovědnosti. Takovýhle snímek by v ČR vzniknout nemohl. Máme své laskavé komedie, svůj humor - smiřující, ironický i černý, humor na sto způsobů, ale o odvaze, statečnosti, smrti, naději a víře se v našich končinách mluví těžko. Jenomže laskavost proti zlu nestačí, a tak - až přijdou nové války a nové totality - budou se u nás zas ohýbat záda. A Evropa, vysvlečená z křesťanství, již možná nebude mít sílu budoucím hrozbám odolat. Snad ale ani pro nás není všechno ztraceno, když Poláci ještě točí takovéhle filmy - ne vtipné, ne zábavné, ne smiřující, ale hluboké, pravdivé a skutečné. (23.09.2008)

Utahaný spíše historický než válečný snímek o hrůzách, které se dopustili vojáci sovětského svazu na polských občanech. Každý, kdo o katyňském masakru ví ještě dříve, než film začne, je připraven minimálně o překvapení (můj případ) a hodinu a půl čeká na konec, který snad jako jediná část filmu opravdu stojí za vidění. Skvěle natočenému závěru totiž nejen svou chytrostí, provedením i nasnímáním může v dnešním evropském filmu cokoliv konkurovat. Vojáci postupně odříkávající modlitbu při střelbě působí opravdu mrazivě a reálně současně. Přesto se mi nabízí otázka, zda je silnější vytvořený snímek o masakru, nebo samotná aura masakru, která vnáší mrazivost především do poslední části filmu. Jinak je pěkné vidět, že polský velikán Andrzej Wajda i přes svůj krásný věk 81 let dokázal natočit chvílemi až moc osobní a komorní snímek, ale především vytvořil památku na incident, který nesmí být zapomenut. (05.09.2009)