Gamer

Že by se tvůrcům CRANKů podařilo natočit něco normálnějšího? - Ani náhodou, GAMER je snad ještě větší šílenost a výplach. Epilepticky podaná vize budoucnosti, kdy prošel herní průmysl zásadní změnou. Herními charaktery jsou teď skuteční odsouzenci na smrt, feťáci a další lůza, díky technologii, která umožňuje dálkově ovládat buňky v mozku. To vše dílem maniaka. Výsledek je pro hráče a diváky dobrá zábava, pro ovládané (včetně diváka) pěknej hnus. Bylo to celkem psycho, a sledovat to v kině s většinou netušících lidí, o to lepší. Jsem rád, že jsem nedal na dost negativní ohlasy (který mimochodem chápu) a zašel na to co nejdřív. Takový zážitek se hnedtak nezopakuje. Oproti CRANKu tady chybí taková ta aura lehkosti a nevázaný zábavy, není to tak kompaktní (tempo bohužel nevydrží až do konce), ale míra šoku, možnýho znechucení, otrávení a označení za úplnou sračku je ještě vyšší. Abych nezapomněl, do filmu jsou parádně zasazený dva klasický songy - Mansonova verze "Sweet Dreams" a "The Bad Touch" od Bloodhound Gangu. No... víc se rozepisovat nebudu. Líbilo se mi to. Neveldine & Taylor - teď pro mě ještě umocněnější králové akčního extrému. I když tohle je možná zároveň i hřebík do jejich rakve. (24.09.2009)

No jedno tomuhle béčku rozhodně upřít nemůžu a to, že při akci sem se cejtil, jako když pařim nějakou 3D akci a místo mega drsnýho Grarda Butlera všehny ty šmejdy kosim já, ale přece jenom tuhle nabušenou akci trochu kazí příliš zběsilá kamera, i když to mi po chvilce přestalo vadit, na to zas tak háklivej nejsem, ale bohužel mi vadil Hall, kterýho mam sice v Dexterovi fakt rád, ale tady byl takovej divnej úchlnej geniální záporaček a moc mi to nesedlo, chtělo to někoho lepšího na závěrečný vyřízení účtů, ale i tak dobrý béčko. (23.11.2009)

Straaašně moc divnej film. Více než zajímavé obsazení (samozřejmě co se týče béčkových vod, ale ty ksichty jsou zkrátka profláklé) a jeden Michael C. Hall k tomu (měl by víc hrát ve filmech!). Na druhou stranu neskutečný digi bordel na obrazovce, který nedává pravelký smysl, ba co hůř, nestrhne k nadšení a jistému lakonickému adrenalinovému potěšení. Crank mám rád a vlastně i oceňuji snahu o něco nekonvenčního, ale zkrátka mě to nebavilo sledovat ani jako guilty pleasure...4/10 (19.04.2016)

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)

Ve své podstatě velice experimentální film, který není ani špatným ani vynikajícím. Rozkládá se přesně někdy uprostřed a na každém divákovi záleží kam se přikloní. Já raději zůstávám neutrální, protože z určitých sekvencí jsem byl nadšený, už úvodní nabušený start je jak splnění dětského snu, avšak na rovinu není to nic pro epileptiky. To co kazí výsledný dojem je celková rozkolísanost, mnohdy nepřehlednost a klipové sekvence z nichž upřímně nenávidím tu na skladbu The Bad Touch. (07.11.2009)