Bojovník: Brat proti bratovi

Nejdřív přišel Wrestler, další rok se objevil Fighter a teď je na scéně Warrior. Je mi jasný, že tyhle filmy jsou tu od toho, aby nabídly fyzicky a i psychicky náročný scénář, pro který se vyberou ty nejlepší varianty pro hlavní role, vedlejší role, režiséra, hudbu a další kopu důležitých funkcí, které se kolem filmu točí. A nakonec se perou o to, kolik Oskarů si protentokrát odnesou. Nicméně i za náměty takových prvoplánových filmů se může skrývat neskutečně citlivý příběh plný životních osudů a nádherných scén, u kterých se Vám bude chtít brečet...a co víc, budete řvát jak želvy. Warrior je jednoduše nádherný film. Má příběh, který už ve své podstatě musí vybudit nějaké city, minimálně k zamyšlení. Jakmile jsem ale spustil první minuty filmu, okamžitě jsem se s herci, hrající dva bratry sžil. Tom Hardy a Joel Edgerton je zahráli totiž naprosto famózně. A to samozřejmě nemůžu a nesmím zapomenout na jejich tátu, kterého si zahrál Nick Nolte a předvedl snad úplně nejlepší herecký výkon, který jsem v roce 2011 viděl. Byla nádhera sledovat ty jednotlivé zápasy v ringu, ty oči hlavních aktérů, kteří na sebe koukají a je z nich vidět ten neuvěřitelný smutek. Do toho pak hrála hudba Marka Ishama, který mě odteď dost zajímá, protože poslední scéna v kombinaci s naprosto geniálními herci a právě jeho hudbou ve mně vyvolala to, co ve mně nevyvolal hodně dlouho žádný film a můžu říct, že v top 5 nejlepších scén, které jsem kdy viděl se po shlédnutí, nejspíš udrží. Stejně jako se mi v srdci nadosmrti udrží tenhle nádherně odvyprávěný příběh dvou bratrů. (16.01.2012)

Krásně natočený, zpracovaný, napsaný a zahraný snímek o odpuštění. Proč je vlastně tak těžké odpouštět? Co nám v tom braní? Co se musí stát, abychom byli schopni odpustit? To vše nám nádherným způsobem prozkoumává sportovní drama o MMA a jako každé skvělé sportovní drama, to není vůbec o tom sportu. Příběh odloučených dvou bratrů, kteří vyrůstali s otcem alkoholikem má neskutečnou sílu, díky perfektní dramaturgii. Oba bratři mají své problémy, oba potřebují vyhrát a oba se musí naučit odpouštět. Film, který bude i za 50 let aktuální jako Rocky! 10/10 (31.03.2022)

Výborná řezačka. Tom Hardy má fakt bestiální trapézy, to jsem fakt čuměl. Bavila mě ta rozdílnost stylů dvou bráchů, Hardy totální zvíře a mrzačící mašina, kdyžto jeho subtilnější (tzn. hodně namakanej) brácha byl o dost technicky zdatnější. Rodinný drama ok, ale těšil jsem se na bitky a jejich příběh mě nechytl tolik, jak třeba ve Wrestlerovi. Jako arénovej nářez ale bomba. Chyběl už mi tam snad jen Fedor Emelianenko v cameo roli. :) (07.12.2011)

Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H (09.10.2018)

Hollywoodsky načechraná cukrová vata o jednom bratrském (ne)sblížení dávkovaná stylem úderné arénovky, která ždíme emoce skrze kamenné tváře, levnou whisky a muskulaturu stěhováků, přičemž tlačí na pilu tak mohutně, až je víceméně nemožné tomu nepodlehnout, a proto ty občasné výlevy nenávistného hejtu okolo berme s rezervou a hurá do posiloven! (27.12.2011)