Bojovník: Brat proti bratovi

"Řekls, že budeš zápasit s klukama, co se dívali moc na televizi." Pěsti buší, nohy kopou, končetiny se kroutí do nepřirozených úhlů a srdce přitom puká - co je to? To jen rodina Conlonů si v kleci rovná své rodinné trampoty a nadšení diváků nezná mezí. I mně se Warrior líbil, ale přesto si dovolím být tím šťouralem, kterýmu před očima proběhlo pár důvodů k malý nespokojenosti. Tepání ex-ožralýho táty mě totiž přestalo bavit už v 1. kole, složení semifinálový čtveřice bylo jasný již půl hodiny před začátkem turnaje a představitel Koby má do obličeje ruskýho molodce asi tak daleko, jako já k vizáži Brada Pitta. To nic nemění na tom, že mě MMA baví a s Conlonovic bojovníky se ještě párkrát potkáme. (09.12.2011)

Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H (09.10.2018)

Pěkně natočené, poutavé, výborně obsazené a zahrané. Ale opravdu si nelze nevšimnout těch zbytečných klišé, kterých se tvůrci mohli vyvarovat. S odstupem několika hodin po zhlédnutí zůstává na jazyku lehká pachuť z filmu, který je v mnohých momentech čirým kalkulem, jak diváka pohltit, aby si nevšímal toho, že je celý příběh jedno velké klišé. Bohužel pro mě, nenechala jsem se zaslepit líbivou formou. Tradiční schéma sportovních filmů se sice tvůrci snaží ozvlášnit klasickými prvky nezávislých filmů, jako je dysfunkční rodina, ale tady příliš tlačí na pilu. Do polemiky o tom, jak moc je celý závěrečný turnaj reálný, respektive fakt, jakou šanci by měl Brendan proti ostatním drsným bojovníkům, se radši pouštět nebudu. Stačí, když se podíváte na některý ze skutečných zápasů MMA. (70%) (11.12.2011)

Nesmírně emotivní a bezchybně zahraný film, který jsem viděl před 2 týdny a pořád ve mně jaksi roste. Příběh je sice už značně ohraný a místy je i značně naivní, jenže celé rodinné drama a vztahy postavami zde fungují tak skvěle, jak už nikde dlouho ne. Bitky v ringu jsou navíc výborně natočené a člověk má při nich ten správný pocit, že tohle fakt muselo bolet. Herecky je bezchybné a Nick Nolte by si imho aspoň tu nominaci na Oscara zasloužil. Jo a konec mě emocionálně vyždímal, jak už dlouho nic. 90% (21.12.2011)

Po první půli, kde se postupně odkrývá charakter a motivace jednotlivých postav je natolik zručně zfilmováno, že se mě postavy vryly pod kůži a tím si mě režisér přímo přikoval k sedadlu a přilepil oči na obrazovku. Druhá „zápasnická“ polovina má spád a pečlivě buduje napětí až do infarktově strhujícího finále, kde závěrečný emotivní song hřeje na srdci i několik dní po zhlédnutí… „It's ok Tommy... It's ok... I love you...“ (12.12.2011)