Bojovník: Brat proti bratovi

Těžko věřit, že jde ještě dnes do sportovního dramatu, tím spíš o boxu, dostat tolik energie. O'Connor nejen že velmi hravě překovává Hokejový zázrak, ale klasického Rockyho minimálně dorovnává. Nejlepší jsou věci, co nemusí být vyřčeny, ale všichni je chápeme. V tu chvíli je Warrior nejsilnější. Rozhodně ale Warrior zůstává mainstreamovým dramatem a jako k takovému se k němu musí přistupovat! (10.12.2011)

Vítám ozvláštnění schématu „dostanu přes držku – dám přes držku – jsem vítěz“ rozdělením pozornosti mezi oba aktéry finálního střetu, kteří jsou navíc bratři (takže trocha biblické symboliky navrch). Současně mne mrzí nevyužití zápletky ke generování větší ambivalence. Zdůrazněním rodinného podtextu a záslužnou učitelskou prací jsme nenápadně směrování k tomu, abychom zatínali pěsti, když pěstí dostane Brendan, ne Tommy, jemuž je systém ukradený (což se přece nesluší). Film ani neukazuje zoufalost z věčného kolotoče proher a vítězství jako Wrestler. Tam, kde bylo Aranofského drama kritické, je Warrior patetický. Od bezduchého mlácení neodrazuje, agresivní hudbou k němu spíše podněcuje. Dobrovolná sebedestrukce navíc představuje pro oba bratry od začátku jedinou možností, jak zachovat (případně vylepšit) svou existenci. Film v zájmu vlastní dramatické funkčnosti jinou možnost nepřipouští. Brendan zápasí, aby uživil rodinu, Tommy zkrátka proto, že mu adrenalin dodává sílu (citlivěji tuto poválečnou neschopnost přestat válčit vystihl The Hurt Locker), což je další důvod, proč mít víc pochopení pro Brendana. Výkon Toma Hardyho mne přesto přiměl litovat, že celý film není věnován pouze jemu. Sebegeniálnější herec ale nezamaskuje mechanickou výstavbu dramatu: syn nemá rád otce, otec se ztříská, syn otce polituje a svou frustraci ventiluje, když během zápasu rozdrtí soupeře. Takhle krásně jednoduše to ve filmech chodí, kdesi v nitru možná dokonce toužíme, aby tomu tak bylo, ale emocionální působivost rádoby psychologického filmu tím trpí. Dobře Warrior dělá, když přibližně po osmdesáti minutách na nějaké psychologické nimrání rezignuje a dále už jenom z různých úhlů ukazuje, jak do sebe dva chlapi mlátí a kopou a jak je ostatní pozorují. Zápasy jsou zrežírované stejně neinvenčně jako dialogové scény, jež nás ubíjejí věčným střídáním záběru s protizáběrem. Kamera buď zůstává mimo klec, a/nebo se snaží napodobit nepřipravené záběrování televizních kameramanů a simulovat tím zkušenost z domácího, případně živého sledování podobných mačů. Násilí O’Connor neestetizuje jako třeba Scorsese v Zuřícím býkovi, nečiní z něj jednání vymykající se všednodenní zkušenosti, čím vlastně jen podporuje znecitlivělost diváků, dojem, že jde o něco běžného. Zkrátka – a bohužel – nekritický film. 70% Zajímavé komentáře: novoten, Arbiter, SarumanKo, Triple H (09.10.2018)

Ode dneška trénuju zásadně za zvuků Beethovenovy Ódy na radost. A víte, že ve Státech existuje nový druh trestu smrti?? Nazývá se Oktogon a spočívá v tom, že Vás vhodí do zápasnické klece spolu s Tomem Hardym... Asi bych měl poděkovat za to, že jsem 67% melancholik, přívalové emoční vlny se tak dají vnímat intenzivněji a že jich tady byl rozbouřený oceán. Herecké výkony, které zde byly k vidění, se sejdou možná jednou dvakrát do roka, souboje v kleci působí dobře, pořád jsou sice ještě kousek jinde než skutečnost, ale už to není alespoň tak okatě nahrané jako před dvaceti lety v Rockym. Dost řečí, nemá smysl říkat víc, důležitější je stejně to, co zůstane v každém po skončení filmu, takže si to všichni užijte, protože něco podobného se asi nebude opakovat dost dlouho. Pětihvězdičkové dvouhodinové vytržení z reality. (04.12.2011)

Pěkně natočené, poutavé, výborně obsazené a zahrané. Ale opravdu si nelze nevšimnout těch zbytečných klišé, kterých se tvůrci mohli vyvarovat. S odstupem několika hodin po zhlédnutí zůstává na jazyku lehká pachuť z filmu, který je v mnohých momentech čirým kalkulem, jak diváka pohltit, aby si nevšímal toho, že je celý příběh jedno velké klišé. Bohužel pro mě, nenechala jsem se zaslepit líbivou formou. Tradiční schéma sportovních filmů se sice tvůrci snaží ozvlášnit klasickými prvky nezávislých filmů, jako je dysfunkční rodina, ale tady příliš tlačí na pilu. Do polemiky o tom, jak moc je celý závěrečný turnaj reálný, respektive fakt, jakou šanci by měl Brendan proti ostatním drsným bojovníkům, se radši pouštět nebudu. Stačí, když se podíváte na některý ze skutečných zápasů MMA. (70%) (11.12.2011)

Takovouhle zápletku by za tři rumy vymyslel i Franta Vodtáhlo. Rodina, bráškové, otec, ach bože ani ryba se nechytí na prut bez návnady. Film má jediný štěstí že má dobře udělaný souboje a vydařený herecký výkony i když na pochopení Tommyho pohnutek bych musel asi na Mars, když holky maj k chápání Venuši. (14.12.2014)