Seraphine

Vzácne citlivý intímny portrét maliarky, o ktorej existencii mnoho ľudí nevie dodnes. Martin Provost preniká do postavy Séraphine s takým empatickým vhľadom bez najmenších náznakov pátosu, až film evokuje nie mužský, ale ženský rukopis. Tiež dbá na šetrné zaobchádzanie s výtvarným umením a i keď priamym pohľadom na jej život a prácu umelecký status Séraphine demytizuje, či skôr deštruuje, vyhýba sa priamemu zobrazeniu maľovaných objektov. Nedochádza tak k deformácii pôvodného diela skrz nový výtvarný systém, film sa nestáva, akokoľvek rafinovanou, ale prostou reprodukciou a zmyslové spojenie diváka s originálnym obrazom tak zostáva nenarušené (nevykonáva tak "zradu" pôvodnej maliarovej výtvarnej skutočnosti, o ktorej píše André Bazin). Tým sa líši od vrcholných režisérov filmov o umení, ktorí túto techniku pojali ako konvenciu (filmy Petera Greenawaya, dokument Henri-Georges Clouzota o Pablovi Picassovi, klasické filmy o Van Goghovi atď.). Provost miesto toho ako pravý umelec hľadá a nachádza nové, autonómne vzory krásy v prírode, ktoré súznia s naivnou a silne veriacou hrdinkou. Film je neokázalý a napriek dĺžke a pomalosti neobsahuje takmer jedinú nadbytočnú scénu, postrádateľnú pre rozprávanie. Jednoduchá dramatická výstavba je doplnená o prírodnú poetiku, postavy sú pozorne uvedené a zasadzované do pevných základov. Tlmene realistický herecký prejav Yolande Moreau excelentne dopĺňa vierohodný prerod až po záverečnú etapu života v ústave, ktorá sa napriek svojej vypätosti, kontrastnej k harmonickému plynutiu príbehu v pokojnom vidieckom prostredí, ani zďaleka nepribližuje emocionálnej exploatácii. Význam filmu spočíva tiež v neustálej nutnosti objavovať umelcov, keďže v tejto spoločenskej hierarchii akoby oficiálne neobjavený umelec ani nejestvoval. Nemám argumentovateľné výhrady. V plnom hodnotení mi bráni len neskorý vysielací čas, kvôli ktorému som už nedokázal filmu venovať plnú pozornosť. 85% (11.03.2015)

Nehezká Séraphine mi přišla v některých scénách až krásná a mnohý z jejich obrázků bych si ráda doma pověsila. Nejvíc mě ale okouzlila její dílka z doby, kdy její umění prý ještě nebylo tak vyzrálé. Zářila z nich stejná čistota a jednoduchost, jako z malířčiny duše. To, jak se Séraphine začala později měnit a zdála se být mamonem přitahována více než samotným uznáním svých děl, bylo možná způsobeno už její počínající duševní chorobou. (12.12.2014)

Viděla jsem na TV5 předávání Césarů, kde si pro ně přišli za tento film tuším 8x, takže jsem byla samozřejmě zvědavá, jestli oprávněně. A myslím, že ano. Film je velmi zvláštní nejen svou "hrdinkou", která opravdu není moc sympatická a je celá taková divná (výtečně zahraná), ale hlavně poetickou kamerou a pomalým až letargickým tempem vyprávění. Tak jako ocením, když někdo udělá v divadle Figarovu svatbu v dobových kostýmech s brokátem a fižím a ne v maskáčích a se samopaly, jak to teď dělá každý, tak jsem nadšená, když v dnešní módě střihačských orgií, záběrů nevímodkud a jejich přesného odsekávání uvidím zpomalený film a vím, že ta pomalost má smysl. Úplně cítíte tu únavu utahané posluhovačky, posedlé malířky, jakousi letargii, já nevím, jak to napsat. Pro mě opravdu zážitek a nádherný film. (13.01.2012)

Krásné malované obrazy v nádherném filmu. Mistrovsky zrežírované, zpracované, výtečně zahrané, napsané. Jsem uchvácen čistotou filmu. Jediná výtka směřuje k nedostatečné ostrosti kamerových záběrů, což asi bude chyba špatným ripem. Těžko říct, musel bych vidět i jinou verzi filmu k porovnání. [9/10] (11.02.2012)

chudák Seraphine, skoro to vypadá že nemá, čím by běžného diváka zaujala. Není mladá ani krásná, nesžírají ji vnitřní běsové ani vášnivá láska, nepodlehne ani náklonnosti k drogám, ani ji nepřeválcuje sláva a uznání velkého světa, tak jak jsme zvyklí z životopisných filmů slavných osobností. Tady sledujeme úplně jiný příběh - starou, nevzdělanou a velmi chudou ženu, která celý život slouží jiným, o kterou se nikdo nezajímá a která přes to všechno má svůj bohatý vnitřní svět. Stačí se jen dívat a poslouchat. (28.06.2011)