Sólista

Po vzoru Homera Simpsona: "Nuda!". Půl roku se na to těším, trailer jsem málem "prošoupala" a pak přijde taková patlanina- Film s potenciálem, při jehož dvou hodinách jsem si málem hodinky vykoukala. Jamie Foxx měl příležitost zahrát si fantastickou postavu, ale zahodil ji. Jako Nathaniel Ayers mi lezl nesnesitelně na nervy, jeho běsi mi nepřišli nijak prožité, schizofrenii jsem mu žel taky nevěřila - prostě kde nic, tu nic! Díky alespoň za Roberta Downeyho. Ten je opět vynikající (i poté co se dvakrát "vykoupe" v moči) , jakožto novinář předvědčivý a s postavou skvěle propojený (jen ty slzy si mohli odpustit). Celý film je jaksi rozvleklý, obsahuje odbočky a narážky na situace a postavy se kterými se už dál vůbec nepracuje (syn Thomas - trochu mi uniká, proč ho tam vůbec zmiňovali) a, aby toho asi nebylo málo, navíc naprosto debilně zakončený. (06.08.2009)

Hezké, ale takové... impotentní. Navíc "hezké" přesně tím nešťastným způsobem, který mi spolehlivě otevírá kudlu v kapse: ukážeme ti, diváku, postiženého černého bezdomovce se skrytým, promrhaným talentem a ty se teď, milý diváku, dojmi. Vzhledem k hereckému obsazení jsem se moc těšil a Downeyho nezaměnitelnou, frackovitě ležérní body language si nakonec užil i tady, ale to je málo. Škoda, že si Robert Jr. nevzpomněl na Kirka Lazaruse a Foxxovi neporadil "Never go full retard". Tesklivé tóny violoncella jaksi nedolehly až do mého obýváku. (21.08.2009)

Wright je dobrej režisér, což ukázal u Pokání, ale tentokrát to trochu přehnal, až zas tak geniální neni, aby dokázal z celkem nezáživnýho příběhu o bývalým talentu váženhý hudby, kterej teď žije na ulici, udělat něco víc než jen průměrný drama s několika zajímavýma a silnějšíma scénama. Jediný jeho štěstí je, že měl k ruce skvělýho Jamieho Foxxe a znovuzrozenýho Roberta Downeyho, který mi nedovolí jít pod 4*, ale jinak bych neváhal (24.07.2009)

Symfonie velkoměsta Ludviga van a Daria Merianelliho. I přes sympatickou ústřední dvojici a tradičně bezchybný vizuál v rukou Wrigtha se nakonec celý film opírá právě a jen o tu hudbu. Tu, která mi tak připomněla symfonii sedmi milionů se všemi barvami svých obyvatel a harmonií tisíce nesvárů. Na pozadí toho se navíc odehrává skutečný příběh, který nemá happyend, vlastně žádný end. Pouze proletí kolem, jako nekonečný zvuk sirény sanitky projíždějící ulicemi, který je dramatický právě pod mými okny, když jej slyším tak jasně jako vidím setkání a spřátelení L-O-P-E-Ze a A-Y-E-R-Se, ale přitom je to jenom krátká cesta přes obrovskou metropoli; taková, kterou podstoupí do konce šichty ještě stokrát. A stejně rychle a nečekaně, jako mě vyrušila na ni znovu v každodenním spěchu zapomenu. Nebo ne a možná si zrovna tento zvuk budu pamatovat. Doufám že se bude celému světu spát dobře. (26.09.2012)

Joe Wright = úchvatná "Pýcha a přesudek" + famózní a mému srdci nesmírně blízké "Pokání". Co jiného jsem tedy mohl očekávat nežli další nezapomenutelný filmový zážitek? Inu... Nestalo se. Vývoj snímku jsem průběžně sledoval již od oznámení jeho vzniku a samotná zápletka mně dávala tušit, že tentokráte to nemusí dopadnout dobře. Poté se ovšem objevil skvělý a mnohé slibující trailer, který mě patřičně namlsal... Dlouho jsem se rozhodoval mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, avšak díky skvělému Downeymu Jr. a z úcty k Joeovi Wrightovi jsem zamhouřil obě oči. Jeho režisérské práce si velmi vážím, vždyť i zde by se našlo pár scén hodných zapamatování (sekvence, kdy Nathaniel hraje své první violoncellové sólo) a problém snímku tak spíše vidím ve zvoleném námětu, který Joeovi neumožnil popusit uzdu jeho filmové poetice, díky které mě tak oslnil v jeho předchozích snímcích, a také ve slabším scénaři. Ale příště, Joe, čekám mnohem více :-) (29.07.2009)