Chlapec v pruhovanom pyžame

Prozření obersturmbannführera, aneb kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá...teď vážně, dostal jsem to, co jsem čekal. Až neuvěřitelně naivní a povrchní pohled na toto téma bylo to jediné, co mohlo z této produkce a roku výroby vzniknout. Odstartoval to anglicky swingující zpěvák na oslavě nacistického důstojníka, (chápu, že spojení této produkce a němčiny je neuskutečnitelné, ale film to staví do určité nereálné roviny, kterých si zde užijeme více než dost) pokračuje to přes 8. letého klučinu, který je morálně i citově zdatnější než všichni kolem, včetně jeho matky, a který dokáže čelit silné demagogii, která je zde ovšem vylíčena opravdu tragicky. Dolaďuje to tuctová režie s primitivní hudbou a vrchol všeho jsou ničím nerušené dialogy obou chlapců (v některých případech skoro pikniky) u ostnatého drátu a samozřejmě závěr, na kterém stojí celý film, a který se vejde tak max. do 20ti minut. Ovšem nebýt tohoto silného, i když scénaristicky nesmyslného závěru, hodnotil bych ještě méně. Potvrzuji dojem zde již zmíněného family dramatu pro ženy na mateřské dovolené z období nacistických zločinů. A pak se může člověk divit, že společnost zapomíná a dnešní společnost si díky podobným počinům ani nevzpomene, nebo pronese klišé, ke kterému tento film přímo nutí "No jo no, bylo to hrozný..." Zdejší vysoké hodnocení potvrzuje samoúčelnost filmu a takovou nucenost diváka do soucitu, která funguje...jak je vidět. (10.05.2013)

Predovšetkým skvelý Asa Butterliefd. Inak zaujímavý, silný, smutný, svižný, dobre obsadený, hudobne ozvučený (tradične dobrý klavír Jamesa Hornera vo vzduchu vznášajúci emócie a utrpenie z druhej svetovej vojny), skromný, pekný a vierohodný výpravou a kostýmami. Taký je Chlapec v pruhovanom pyžame! 80% - 4* (24.06.2015)

V ponurém příběhu očima malého německého chlapce Bruna a jeho židovského přítele Shmuela za druhé světové války dávám zcela za pravdu anglickému filozofu John Stuart Millovi, který kdysi prohlásil: Rčení, že pravda vždy zvítězí nad zlem, je hluboký omyl, který lidé opakují pořád dokola a je pouhou otřepanou frází. Tento fiktivní, ale o to více dojemný příběh to zcela potvrzuje. Síťoví ostnatých drátů nestvůrných lágrů, které sloužily jako vyhlazovací prostředek pro lidi, pod širým nebem, z nichž se zvedal temný kouř krematoria a pocit těch, kdo byli bezmocně hnáni na smrt bez identity a soucitu uprostřed davu vzájemně si neznámých, musel být nesmírně krutý. Jen pomysleme, že dobří trpěli a zlí si užívali, třeba německý nacistický lékař Mengele, který během druhé světové války vykonával na dětských vězních hrůzné experimenty, umřel ve vysokém věku v latinské Americe obklopen blahobytem. Bohužel i dnes běhá po světě spousta militantně smýšlejících magorů a megalomanů, kteří najdou vždy dementní pomahače k použití síly, bez ohledu na lidské životy. Zbývá zmínit se ještě o natáčení filmu, které probíhalo v budapešťských ateliérech, a za kulisu Berlína posloužila přímo část města. A úplně nakonec slovo o hudbě její vznešeně smutná melodie mi zní v uších i dlouho poté co jsem zhlédnul tento film. (27.02.2009)

SS velitel si převeze svoji rodinku sebou do svého nového působiště, kde má na starosti vyhlazovací koncentrační tábor. Rodinka sice bydlí ve vile na místě odlehlém od baráků, plynových komor a komínů krematoriií přesto však z části jednoho oken vily je na část tábora vidět. Zájem to způsobí u velitelova malého syna a ten si posléze najde i skrytou cestu přes zahradu k táborovému oplocení. Zde se skrze ostnatý plot seznámí se stejně starým židovským chlapcem a hoši se spřátelí. Velitelův syn samozřejmě nemá nejmenší ponětí o tom, co se v táboře děje a k čemu slouží. Dětská bezbrannost a naivita je zde hlavním hnacím motorem filmu, který není až tak o koncentračním táboře jako např. Šedá zóna ad. O těchto synových aktivitách velitel tábora nic neví a to, že syn mu chodí za vězni zjistí v šoku až ke konci filmu. Shovívavě opomenu zpracování tábora, zejména pak jeho oplocení a možnosti se do něj či z něj dostat. Stejně tak absenci stráží v klíčových momentech filmu. Faktem je, že posledních 20 minut filmu jsem ani nedýchal a po skončení závěrečných titulků jsem němě zíral na černou obrazovku a sledoval jak mi buší srdce a hučí v hlavě... (23.01.2011)

Jasně, je to nepravděpodobné a poměrně povrchní, ale s tím jsem překvapivě neměl problém. (Jen je teda nutné si uvědomit, že ten film povrchní a historicky ne úplně realistický rozhodně je, a vnímat ho spíš jako "modelovou situaci".) Mile mě překvapilo, že to skoro vůbec nebylo tak patetické a roztomilé, jak jsem se bál. Nekompromisní konec pak dost vyniknul. Jediné, co mě mrzí, je, že nebyl přísněji dodržen dětský pohled a to "firstperson" provedení není důslednější. Pokud bych měl ten film vnímat jako realistický počin o tom, co se opravdu mohlo stát, bude hodnocení zásadně nižší než mých 70 %. (22.09.2012)