Chlapec v pruhovanom pyžame

V ponurém příběhu očima malého německého chlapce Bruna a jeho židovského přítele Shmuela za druhé světové války dávám zcela za pravdu anglickému filozofu John Stuart Millovi, který kdysi prohlásil: Rčení, že pravda vždy zvítězí nad zlem, je hluboký omyl, který lidé opakují pořád dokola a je pouhou otřepanou frází. Tento fiktivní, ale o to více dojemný příběh to zcela potvrzuje. Síťoví ostnatých drátů nestvůrných lágrů, které sloužily jako vyhlazovací prostředek pro lidi, pod širým nebem, z nichž se zvedal temný kouř krematoria a pocit těch, kdo byli bezmocně hnáni na smrt bez identity a soucitu uprostřed davu vzájemně si neznámých, musel být nesmírně krutý. Jen pomysleme, že dobří trpěli a zlí si užívali, třeba německý nacistický lékař Mengele, který během druhé světové války vykonával na dětských vězních hrůzné experimenty, umřel ve vysokém věku v latinské Americe obklopen blahobytem. Bohužel i dnes běhá po světě spousta militantně smýšlejících magorů a megalomanů, kteří najdou vždy dementní pomahače k použití síly, bez ohledu na lidské životy. Zbývá zmínit se ještě o natáčení filmu, které probíhalo v budapešťských ateliérech, a za kulisu Berlína posloužila přímo část města. A úplně nakonec slovo o hudbě její vznešeně smutná melodie mi zní v uších i dlouho poté co jsem zhlédnul tento film. (27.02.2009)

po trochu očekávaném konci jsem stejně pár okamžiků jen tiše zíral a znovu si promítal ten lehce maloprincoidní děj... komorní výjev hrůz války sledovaný naivníma očima osmiletého chlapce je velmi neokoukaný (alespoň tedy mnou) a to mu dodává prostě šťávu, jen mě trochu mrzelo, že němce hráli anglicky mluvící herci... člověku to tahá za uši prakticky celou dobu, za to bohužel musím na 80% (18.08.2009)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)

Film mě jako celek zasáhl. Jsem ráda, že není zbytečně protahovaný a zdlouhavý, ale docela mi vadila ta předvídatelnost konce. Sice se ve mě hromadilo hodně emocí, ale část mě byla zklamaná. Skvělé herecké výkony v mých očích podávala Vera Farmiga. Myšlení a nevinnost malého Bruna mě občas pobavila, někdy rozesmutnila. Hlavní zbraní je tu silný námět a hned poté kvalitní dialogy. Je to o vlásek, ale dávám 5*. (20.09.2011)

Film o holocaustu, na který se člověk začne dívat s tím, že už ve své podstatě vše ví. Nebo by měl vědět, ale to už je otázka osobního přístupu k životu, řekla bych. Žádné nové, překvapivé informace se ve filmu nedozvídáme, jeho jediným obchodním artiklem je neobvyklý úhel pohledu. Drtivá většina filmů o holocaustu se vyznačuje syrovostí a realističností, ale to zde nečekejte. Obraz je sytě barevný, rozechvělý a zastřený, podobná míra stylizace potom postihla i postavy a děj samotný. Hlavními hrdiny filmu je naivita a potřeba věřit v dobré věci, tedy vlastnosti, které za Třetí říše dostaly přímý zásah do čela. Tempo je pomalé, ale nejsme svědky žádných zbytečných odboček, scénář si vystačí s náznaky a většinu věcí nepotřebuje říkat přímo. Náznaky opravdové reality do dětského vidění skutečnosti pronikají pouze v přes zeď slyšených hádkách rodičů nebo z hrubých gest provedených jen tak mimochodem. Na místa, kde předtím byla zvědavost a touha prozkoumávat, se vkrádá strach. A bude pršet. (Další odstavec, tady by se to tak hezky hodilo.) Rozuzlení se nese v podobném duchu, nepostrádá symboličnost ani surovost. Jsem velmi ráda, že nedošlo ke skluzu do limonádového konce, ale to snad ani nešlo. S Život je krásný bych v žádném případě nesrovnávala, filmy se liší myšlenkou i formou docela výrazně a tak je spojuje jenom obludná historická epocha, v níž se odehrávají. Tomu, kdo má rád komorní a pomalé snímky, mohu doporučit. (31.03.2009)