Paríž

Soucitná, flámující, pějící, procítěná, pracující, cestující Paříž. Paříži, kdo jsi? A kdo jsou lidé, kteří putují tvými ulicemi? Lidé hledající sami sebe v zástupu dalších… dalších, kteří jsou na tom úplně stejně. Také tanečník Pierre denně potkává ty samé bytosti, ale míjí je bez povšimnutí. Tedy až do chvíle, kdy mu lékaři oznámí, že potřebuje transplantaci srdce, která však nezaručí úspěch. Tváří v tvář smrti změní pohled na svůj dosavadní život a také na lidi kolem sebe. Na ty bezejmenné tváře, které se střetávají s jeho pohledem a o kterých nic neví. Cédric Klapisch vytvořil citlivou mozaiku lidských příběhů, které se protínají v pulzující Paříži. A tak se objevil tento propletenec roztodivných událostí, charakterů a sociálních tříd, jehož ústředním motivem je jedinečnost a prchavost lidské existence. A samozřejmě: Paříž. Osobitý vztah tvůrce k rodnému městu je cítit z každého záběru – dominantou snímku není jen prolínání několika osudů, ale také vztah postav k Paříži a tedy k životu, protože „milovat Paříž znamená milovat život“. Hlavní postavy tvoří dvojice Romain Duris a Juliette Binoche alias nemocný Pierre a jeho sestra Elise. Pierre má po vyřčené diagnóze odlišný pohled na lidi, které denně potkává. Je to on, kdo stojí na balkóně svého bytu naproti hřbitova Pére Lachaise a je to on, kdo si uvědomuje, že je to možná naposledy, co se na něj dívá. Je to on, kdo se směje malichernostem všedního života a kdo pláče steskem po nich. Podporou mu je právě sestra Elise, která skrze bratra nahlíží sama na sebe a rozhodne se vylézt ze své škatulky, škatulky takzvané obranné. Vedle této dvojice vykreslil autor také další epizody z běžného života lidí, a nebylo jich málo. Je toho hodně? Ano, dějová linie neplyne přímým směrem, má několik odboček, které spolu zdánlivě nesouvisí. Zelináři, pekaři, tanečníci, sociální pracovnice, imigranti, architekti, bezdomovci, profesoři, studenti, modelky… ti všichni se střetávají nad Seinou, ti všichni putují uličkami svých životů. Nejsou nijak výjimeční ani výstřední, jsou však jedineční. A právě o to tady jde… Cédric Klapisch nestvořil snímek, který by měl napínavou atmosféru, akční děj, zdrcující rozuzlení – s kameramanem Christopherem Beaucarnem vyšel do ulic a „namaloval“ pohlednici Paříže, v níž na sebe naráží různé existence. Pomalé záběry ulic společně s hudbou Roberta Burkeho a Loïca Duryho vytváří tu správnou atmosféru – atmosféru velmi křehkou: snad by se dalo říct, že atmosféru pro vnímavého diváka. Protože pokud se před shlédnutím snímku nepřipravíte na „pouť Paříží“, mimořádný zážitek neočekávejte. Absenci dějových zvratů však vyvažují herecké výkony: zejména Juliette Binoche přesvědčivě ztvárnila obraz obyčejné ženy, jež se zapomněla smát. Kolega Romain Duris, který s Klapischem spolupracuje již po šesté, se vymanil z pozice „zábavného studentíka z Erasmu“ a předvádí zde vskutku reálný zjev muže, který se ptá, zda umře. Rovněž Fabrice Luchiniho – jako poblázněný profesor historie zažívající druhou mízu předvedl excelentní výkon. Tento „mizící obraz věčného města“ mě zaujal svou jednoduchostí, svou působivostí, svou lidskostí. Tady vskutku nejde o expozici, kolizi, krizi, peripetii či katastrofu, ale čistě jen o požitek. Je to taková poezie okamžiku: prostě jen tak být, bezstarostně být v Paříži. A vnímat to. (25.10.2008) (menej) (viac)