Paríž

Jó ti francouzi, ti umí žít. Tančí, pijí, milují se, sní, trpí a pořád nejsou s nečím spokojeni. Příjemná oddychovka, popisující život obyčejných pařížanů. Poetický. stylový a milý film, který však naštěstí není kýčovitý. Jednotlivé postavy a jejich provázané osudy jsou velmi pěkně vykresleny a film popisuje radosti a strasti protagonistů nenásilnou formou. . (07.12.2008)

Jako existují tuctové romantické komedie, tak existují tuctové art filmy. Kolikrát už jsme sledovali krizi stárnoucího profesora a jeho románek se studentkou, kolikrát jsme sledovali mladého muže s těžkou nemocí, kolikrát jsme viděli zdvižený prst moderního kazatele - žena na prodej jako maso na háku, sociální pracovnice nemá pro osobní problémy čas na svou práci, co jsou naše problémy problémy proti těm v Africe, abychom se nakonec dozvěděli, že děti, naše budoucnost, jsou smyslem života, nikoliv vysokoškolské memorizování historických faktů, nikoliv návrat do mládí, ale přijmutí toho, že stárneme, že umřeme, a že nesmrtelnost je v našich potomcích. Jako kdyby ten film točil student prvního ročníku filosofie, který nám, co jsme ještě neprohlédli, chce zjevit Pravdu, a neuvědomuje si, že už to před ním učinilo nespočetně jiných studentů. Nic proti banálním životním pravdám, ale tento pohled kavárenského intelektuála na Paříž nestojí za nic. I když narvat tolik klišé a stereotypů, tolik banální psychoanalýzy do jednoho filmu je vlastně zvráceně obdivuhodné. (23.10.2010)

Staří a mladí, nemocní a zdraví, bohatí a chudí, veselí a smutní se scházejí a rozcházejí, milují a nenávidí, radují a trápí, žijí a umírají ve městě protikladů. V úžasné a jedinečné Paříži, jejíž rozmanitý portrét se v rukou Cédrica Klapische drolí do nijak důmyslně pospojovaných epizodek. Rád by ukázal všechny tváře města nad Seinou, avšak jeho prapodivný žánrový mišmaš (od rakovinotvorného artu k animované parodii) nakonec souvisle mapuje pouze tamější pamětihodnosti, jež beztak všichni dobře znají. V závěru nesmyslně dlouhého filmu jsem pociťoval pouze přesycenost Paříží. Přitom stačilo koncentrovat více citu na jeden z mnoha naťuknutých nápadů (třeba Pierre a jeho vymýšlení fiktivních příběhů k nefiktivním postavičkám „tam dole“). Ani velmi dobré obsazení nenahradí péči, jež měla být věnována jednorozměrně napsaným hrdinům – obzvlášť odbyté jsou nehezky „svolné“ ženské postavy. Paříž je zbytečný a plytký film, který dvě hodiny hledá (a nenachází) své srdce. Stejně jako u Erasma tady platí, že méně někdy více jest. 45% Zajímavé komentáře: Gemini, charlosina (30.06.2012)

Paříž je film, kde postavy působí jako skuteční lidé se skutečnými problémy a pronášejí věty, které by mohly padnout i v reálu.To je celkem vzácná vlastnost, proto ji chci vyzdvihnout. Bohužel s sebou tento přístup nese i pomalé tempo, málo zapamatováníhodných scén a příběh/y celkově vyzní do ztracena. Ale nedivím se, natočit film realistický a přitom bohatý na na dramatické, dobře napsané scény, navíc se zapamatováníhodným koncem musí být dost těžké. (22.01.2009)

Někoho nemoc změní k lepšímu, přehodnotí priority, začne si vážit života a odrazí se to i na vztahu k lidem. Z někoho naopak udělá ufňukanou, litující se trosku, na kterou se dívat, natož s ní žít je zabití. Hádejte, který z případů je náčelník Velký Chudák, který se před skonem snaží zamořit planetu tsunami patosu se spoustou kéžby filozofie a plytkého fatalismu. Paříž miluju, ale za tohle by Klapisch zasloužil zaschnekovat. Víte, to se vezme šnek a – :) (26.04.2018)