Wrestler

Bezchybné a osobitě natočené životní drama, které se otírá mimojiné i o pravou podstatu profesionálního wrestlingu. Tohle by si měl dopřát zejména každý, kdo tvrdí, že je to jen trapně nahraná záležitost. Už jen kvůli tomu závěrečnému nástupu do ringu za doprovodu Sweet Child o' Mine... This is where I belong. (14.01.2009)

Ani mé třetí setkání s tvorbou Darrena Aronofského neskončilo dobře, i když tentokrát za to nemůže ani tak osoba režiséra, jako především námět, jehož prostředí a hrdinové mi prostě přijdou odpudivé. Wrestling považuju za pokleslou zábavu, i když to je především problém poptávky publika bažícího po nových gladiátorských zápasech. Nemám navíc nijak v lásce ani Mickeyho Rourkeho a s čestnou výjimkou Angel Heart mě žádný z jeho snímků nepřivedl k nadšení. A do třetice všeho, jeho hrdina mi nepřišel ani trochu sympatický a za svůj osud si mohl se vším všudy sám. Vybral si a zaplatil svou cenu. Jeho obsazení přitom sedí - vzhledem k jeho boxerským úletům a povaze je typově obsazený přesně. Do nějaké velké hloubky ten film určitě nejde, je předvídatelný a postavy, ať už hlavního hrdiny nebo striptérky, která jak jinak je zároveň starostlivou matkou a touží po úniku z tohohle zkaženého prostředí, zavání tak trochu kýčem. Celkový dojem: 45 %. (11.03.2011)

Stylistická poznámka úvodem: Wrestler řeší nesmírně pozoruhodným způsobem spojování po sobě následujících scén. Předešlou scénu zakončuje vždy staticky a následující dynamicky (měřeno chováním postav v záběru) a vice versa. Kupř. Rourke sedí v bejváku a rozjímá, čímž scéna končí, načež v následující scéně pochoduje do baru. Tím pádem je divák vždy vytržený něčím jiným, opačným, než co předcházelo, a proto na toto předcházející ihned zapomene. Což je přinejmenším kuriózní, protože tento postup zajišťuje velice účinně kontinuitu filmu, přitom samotná metoda (střídající dynamiku a statiku) zdaleka kontinuální z principu není. Ale funguje to až překvapivě dobře. ____ Zatímco hudba pochází z 80. let a funguje pro hrdiny jako paměť, obraz a vizuální pole zastupuje aktuální zkušenost – zápasiště pak předěl; místo bolestného návratu i eventuální naděje. Společné a nikoliv náhodné znaky mezi wrestlingem a striptýzem nelze přehlédnout. Oboje je sehrané a má blíže k divadlu než ke sportu. Oboje je opakem člověčenství. ____ Empatie je jeden z nejsilnějších způsobů, jak působit na diváky, proto pokud chcete zapůsobit v nejvyšší možné míře, zajistíte ve scénáři, aby bylo s protagonisty příběhu zacházeno nevybíravě a nespravedlivě. Kupř. v jedné ze scén vidíme domláceného Rourka po konci zápasu, ale přes flashback jsme nuceni ho znovu prožít (a nikoliv s hlavní postavou, režisér přetáčí děj pouze kvůli divákovi). Po celých 109 minut vyvstává napětí mezi tím, zda skončí (a to doslova) dřív hlavní postava, nebo film. Divák na jednu stranu sympatizuje s postavou a uvítal by, kdyby film skončil ještě před koncem Rourkea, na stranu druhou, jak vysvětlit libost, kterou pociťují diváci dobře napsaných tragédií ze smutku, strachu, úzkosti a podobných vášní, jež jsou samy o sobě nepříjemné a stísňující (tímhle paradoxem se jako první zabýval Aristoteles)? A odtud vyplývá – nesympatizujme s hlavní postavou pouze proto, aby nám zajišťovala slast a libost, která ze sledování každé tragedie vyplývá, přičemž konec této postavy by pro nás znamenal nikoliv konec lidského života (to je nám jedno), ale především konec zdroje těchto našich slastí? ____ Připojuji se k RT komunitě, která byla konsternována nominací Předčítače na úkor TDK / Wrestlera, a stejně tak se připojuji k těm, kteří by sošku za herecký výkon viděli mnohem raději než u Seana Penna v rukou Mickey Rourka. Wrestler je opravdu nezřízeně dojemný, silný a bravurní biják. Takovou intenzitu jsem si prožil naposled u Mostu do země Terabithia a v menší míře u Milionáře z chatrče, jenže ten na rozdíl od Wrestlera, který ohledává uvnitř území, odrážel hlavně imperialistickou fantasii Boylea. Americký film, americký režisér a americký herec hrající v amerických filmech, toliko upřímný Wrestler. Nikoliv koprodukční film, francouzský režisér a belgický herec hrající v amerických filmech jako u translokačního, eticky mnohem ošemetnějšího JCVD. (14.04.2009)

Míša už dávno není ten metrosexuální švihák, co plácal u Calexky na Basindžerku buřty z cibulí, stříkal po ní šlehačkou a smažil jí na stydké kosti volské oka, aby mohl po těch gastronomických orgiích ještě jako zákusek mrsknout klobásu na pánev a pak řádně vylízat pekáč. Docela se tehdy pěkně vyžral a teď je z něj zpuchřelý, obstarožní, artritický otyloň, který má figuru akorát na to, aby si s jinými vypatlanými otyloni mohli o sebe v aréně plácat pupíkama při oduševnělém divadle pro inteligentní Američany. Je až s podivem, že když Daren na chvíli přestane šňupat to svinstvo a nasadí metadon, je schopen natočit i kulantní melodrámu, při které jeden nejenže nezvrátí večeři, ale navíc i s hrůzou poslouchá, jestli mu už náhodou nezačíná lupat v kloubech a není nejvyšší čas naposledy pořádně nakrmit nějakou tu ztepilou blondýnu. Docela smutné, že to bez toho koksu dlouho nevydržel a začala mu zase stříkat Fontána při baletu s ohyzdnými neherečkami! (29.12.2011)

Boxeři tomu říkají knockout, wrestleři smackdown. Jedná se o ránu či techniku, která vás srazí na zadek a nedovolí vstát. Někde v podvědomí slyšíte tlumený hlas rozhodčího, který odpočítává. Je konec. Aronofsky není ani boxer, ani wrestler, ale znovu jsem od něj dostal nářez a sletěl na lopatky. Film mě vcucnul jako černá díra a skoro rozprášil na atomy. Odvyprávěno tak poutavě, že jsem běhel snímku zahřál celé tělo, od srdce se zasmál, polkl bezmocí, zahořel nadějí, sykl bolestí, zaslzel empatií, zahořkl smutkem, abych se nakonec znaven a vyčerpán vrátil zpět do reality s pocitem výjimečnosti. S pocitem, že takovýhle zážitek se nemusí dlouho opakovat. A Mickey Rourke je skutečný King of the Ring! (18.01.2009)