Wrestler

Další Aronofskyho syrovina, tentokrát ale bez všech vizuálních vychytávek, které jsme viděli v Requiem, hezky všechno "na férovku". Vztahové drama z předměstí spojené se sondou do života stárnoucího wrestlera má sílu, a ten pocit chlápka, kterému v mnoha ohledech ujel vlak, je z Rourkea cítit až nechutně. Vedoucí castingu měl rozhodně šťastnou ruku, protože nejenom Ram, ale i všichni ostatní "na to mají", a taky to předvádějí. Ale pozor, rozhodně to není film do každé nálady, a "pohlazení po srdíčku" tady opravdu nenajdete. 80% pro hrdinu osmdesátých let. (25.08.2011)

Stylistická poznámka úvodem: Wrestler řeší nesmírně pozoruhodným způsobem spojování po sobě následujících scén. Předešlou scénu zakončuje vždy staticky a následující dynamicky (měřeno chováním postav v záběru) a vice versa. Kupř. Rourke sedí v bejváku a rozjímá, čímž scéna končí, načež v následující scéně pochoduje do baru. Tím pádem je divák vždy vytržený něčím jiným, opačným, než co předcházelo, a proto na toto předcházející ihned zapomene. Což je přinejmenším kuriózní, protože tento postup zajišťuje velice účinně kontinuitu filmu, přitom samotná metoda (střídající dynamiku a statiku) zdaleka kontinuální z principu není. Ale funguje to až překvapivě dobře. ____ Zatímco hudba pochází z 80. let a funguje pro hrdiny jako paměť, obraz a vizuální pole zastupuje aktuální zkušenost – zápasiště pak předěl; místo bolestného návratu i eventuální naděje. Společné a nikoliv náhodné znaky mezi wrestlingem a striptýzem nelze přehlédnout. Oboje je sehrané a má blíže k divadlu než ke sportu. Oboje je opakem člověčenství. ____ Empatie je jeden z nejsilnějších způsobů, jak působit na diváky, proto pokud chcete zapůsobit v nejvyšší možné míře, zajistíte ve scénáři, aby bylo s protagonisty příběhu zacházeno nevybíravě a nespravedlivě. Kupř. v jedné ze scén vidíme domláceného Rourka po konci zápasu, ale přes flashback jsme nuceni ho znovu prožít (a nikoliv s hlavní postavou, režisér přetáčí děj pouze kvůli divákovi). Po celých 109 minut vyvstává napětí mezi tím, zda skončí (a to doslova) dřív hlavní postava, nebo film. Divák na jednu stranu sympatizuje s postavou a uvítal by, kdyby film skončil ještě před koncem Rourkea, na stranu druhou, jak vysvětlit libost, kterou pociťují diváci dobře napsaných tragédií ze smutku, strachu, úzkosti a podobných vášní, jež jsou samy o sobě nepříjemné a stísňující (tímhle paradoxem se jako první zabýval Aristoteles)? A odtud vyplývá – nesympatizujme s hlavní postavou pouze proto, aby nám zajišťovala slast a libost, která ze sledování každé tragedie vyplývá, přičemž konec této postavy by pro nás znamenal nikoliv konec lidského života (to je nám jedno), ale především konec zdroje těchto našich slastí? ____ Připojuji se k RT komunitě, která byla konsternována nominací Předčítače na úkor TDK / Wrestlera, a stejně tak se připojuji k těm, kteří by sošku za herecký výkon viděli mnohem raději než u Seana Penna v rukou Mickey Rourka. Wrestler je opravdu nezřízeně dojemný, silný a bravurní biják. Takovou intenzitu jsem si prožil naposled u Mostu do země Terabithia a v menší míře u Milionáře z chatrče, jenže ten na rozdíl od Wrestlera, který ohledává uvnitř území, odrážel hlavně imperialistickou fantasii Boylea. Americký film, americký režisér a americký herec hrající v amerických filmech, toliko upřímný Wrestler. Nikoliv koprodukční film, francouzský režisér a belgický herec hrající v amerických filmech jako u translokačního, eticky mnohem ošemetnějšího JCVD. (14.04.2009)

(1001) V hlavě Clinta Mansella musí sedět někdo, kdo se chce neustále zabít. Nemám tušení, kdo sedí v hlavě Darrena Aronofskyho. A myslím, že jsem částečně zamilovaná do toho, kdo mluví z odbarvené hlavy Mickeyho Rourka. A byla bych nejspíš mnohem raději, kdyby byl celý film jenom o tom, jak chodí z místa na místo, a nikoliv tady o tom fieldovském "příběhu" s pravidelným střídáním peripetií a plot pointů. Struktura filmu je tím hodně poznamenaná (a v mých očích to nejspíš znamená i pošpiněná (vnořená závorka: a on je to scenáristův debut, tak to by dost vysvětlovalo)) a na pár místech to prosáklo i do dialogů. Když poprvé mluví se striptérkou a říká ji o svých plánech, tak řekne: "Jsem teď docela ve formě." A já pláču nad plastičností jeho postavy a nad nadějí v jeho hlase a nad jejími propíchnutými bradavkami a nad vším. Ale on hned potom pokračuje: "Mohlo by to být to postrčení, co mě zase dostane na výsluní." A já okamžitě přestávám plakat a jsem nahněvaná, protože to nemluví on, to za něj mluví scenárista. A ještě bych si trochu postěžovala na postavu dcery, za jedno mi nepřišla dobře napsaná, protože na ní nejvíc ze všech bylo vidět to manipulativní chování hnané potřebami dramatického oblouku a nikoliv psychologií propracované postavy, a za druhé si myslím, že Evan Rachel Wood nemá dostatek hereckého talentu ani charismatu, aby tento povinný papírový konstrukt posunula někam dál. Když to shrnu, tak se mi ten koncept zřejmě líbí, rozhodně to vypadá, že se Darren snažil potlačit svoje ego, seč mohl, ale osobně bych na režisérský post najala Guse Van Santa. (06.02.2017)

Bože, já už to nemůžu vydržet, prostě Raaandyyyyyyyy THE RAAAAAAAAAM. Skvělý, Aronofsky ví jak udělat perfektní film snad z každýho tématu. Wrestling je hodně specifickej "sport" a možná pro někoho naprostá směšná píčovina a ani já to nějak nesleduju, ale Aronofsky spolu s mega vysvaleným, super jetým a cyber vlasatým Mickey Rourkem, co v ringu vypadá jako nějaký šílený monstrum nebo mutant, z toho udělali perfektní podívanou jak po wrestlerský stránce, tak i po tý dramatický, kdy to působí, hlavně kvůli kameře a celkovýmu snímání, do značný míry jako životopisnej dokument o vyhaslým a ve sračkách se topícím wrestlerovi, co zjišťuje, že mu v životě nezbylo nic jínýho než wrestling, ale přesto to ani trochu neztrácí filmovost a zábavnost, což naprosto vygraduje ke konci, díky kterýmu sem měl chuť jen křičet Raaaandyyyyyy THE RAAAAAAAM. Perfektní. Mimochodem Marisa Tomei dobrá kost, na to, že je jí 44 (05.01.2009)

Překvapení i zklamání v jednom. Nešlo očekávat, že Darren Aronofsky naváže na geniální Requiem za sen a snovou Fontánu tak, jak bych si přál. Přesto jsme potěšen. Téma wrestlingu, který občas sleduji a využití životního příběhu Mickeyho Rourkea, působí v Darrenových rukou sebevědomě a smysluplně. Nejde o žádnou vizuální nádheru ani o rytmicky stříhaný film s geniálním hlavním motivem, ale o film o muži a jeho cestě a smyslu životu. Mickey Rourke si zde opět prožívá svoji filmovou kariéru, ale tentokrát jako wrestler, který se dostal z vrcholu na samé dno a chce opět být tam nahoře na provazech a skákat na nemohoucího soupeře v ringu....a slyšet ten dav.... Tahle cesta je velmi osobní, velmi civilní a získá si vás. Rourke totiž předvádí zase po pár letech výkon, který si někteří pamětníci pamatují z jeho začátku ve filmové branži. Velmi se mi líbilo, jaké kamerové úhly a pohledy nechal režisér zabírat. Když vidíme prvních pár minut hlavní postavu z pohledu nad jeho hlavou a sledujeme jeho cestu, dává nám to pocit, že vidíme to co on. Tyto vizuální drobnosti dávají divákovi velmi příjemný pocit osobního a přitom komorního dramatu, který se svým způsobem netýká jen hlavní postavy, ale každého člověka, který někdy byl v jakékoliv záři reflektorů. A snad jako malá třešnička na závěr nelze opomenout Marisu Tomei, která mi poprvé dokázala, že je pěkná ženská a tělo nemá jen "jako věšák na oblečení drahých značek". Velmi kvalitní a příjemný film, který sebou nese zamyšlení nad životem i životní kariérou. (26.01.2009)