Phoebe v krajine zázrakov

Z negativnějších komentářích usuzuji, že by se na filmu daly najít drobné chyby, ale mně se do toho nechce, protože si nechci pokazit hezký zážitek. Obdivuji tvůrce, kteří i přes neveselé téma dívky, trpící poruchami jednání a myšlení, dokázali navodit hřejivou atmosféru a nevybočit z ní. Z části toho dosáhli líbivou vizuální stránkou s rozmanitým použitím barev a kouzelných předmětů, v nichž se hlavní představitelka Phoebe svým nevinným půvabem ztrácela a tento obraz tlumil občasná mrazení v zádech. Ve výsledku mi film přinesl neobvyklý a příjemný zážitek a dobrou náladu. (16.02.2012)

Uff, už podruhé (první Faunův labyrint) - chystám se na film, který znám jen podle obrázků a očekávám od něj nevinnou dětskou fantazii a ono zatím..... Výborný film, především díky hereckému obsazení. Samotné zpracování na 4*, za Ellu přidávám pátou, protože takhle zahrát malou Tourette holčičku, to nechápu (hlavně scéna pláč v posteli). (18.12.2011)

Hodně jsem se těšil jak už na pořádné fantasy nebo talentavanou Elle Fanning a očekával jsem něco podobného aspoň z části jako Alenka v říši divů nebo Gilliamovu Krajinu přílivu. Bohužel pro mě se tento film příliš moc ubírá přes rodinné drama a z toho jsem zrovna šťastný nebyl. Řemeslně dobré ale jinak průměrný film a totálně nevyužitý potenciál. (31.12.2012)

----- "Ale jestli to nejsem já, tak se ptám dál: Kdo tedy jsem ?" ----- Měla bych mít pochopení pro to sladké nevinné dítě i pro jeho psychickou poruchu - namísto toho se mi chce cynicky poznamenat, že se malá Phoebe narodila do velice moderní a tím pádem i nadmíru pokrokové reality (show), která má pro každého v záloze tu správnou DIAGNÓZU ... všem imaginárním světům navzdory. U příslušného odborníka přes duši se kupodivu ocitla jen ona, třebaže známky neuropsychiatrického onemocnění vykazovalo i její bezprostřední okolí ... a tvořilo tak bezděky živnou půdu pro utěšený rozvoj všech průvodních jevů nepříliš známého syndromu s podivným jménem. Matka - volnomyšlenkářská intelektuálka, frustrovaná neschopností vlastní tvůrčí činnosti, stresovaná každodenní péčí o své dvě dcery, která pro ni nepředstavuje tu správnou formu seberealizace ... otec - intelektuál (jaká náhoda !) bez přívlastku, který jakožto zodpovědný živitel rodiny upřednostňuje svou práci, třebaže její výsledky podle všeho nejsou předurčeny k nějakému zaznamenáníhodnému úspěchu ... učitelský sbor - nevynalézavé přízemní sdružení, zainteresované pouze do výše svého platu ... ředitel školy - ukázkový slaboch s absencí zdravého úsudku i jakékoli přirozené autority ... učitelka dramatu - výstřední osoba odtržená od reality, zcela ponořená do svého pojetí umění ... spolužáci (a spolužačky) - nesourodá partička osobitých týpků, jejichž chování a vyjadřování není zcela úměrné jejich věku. Ve výsledku jsem byla opakovanými výstupy výše uvedených individuí trochu umořená, takže bych jim i všem řídce se vyskytujícím imaginárním přátelům a nepřátelům milé Phoebe velice ráda vzkázala: Jděte do háje zeleného ... a vezměte si ji s sebou. (30.09.2015)

Jediná hvězdička svědčí o tom, že jsem se s filmem úplně minul. Sladká tvářička Elle Fanning a její snaživý herecký výkon za to nemůžou. Barnzova režie mě sice nenadchla, ale důvod k odmítnutí snímku leží jinde. Podobný druh citových vydíraček obecně nemám rád, jen málokdy se totiž podaří namíchat ingredience v poměru, aby výsledek nepůsobil, jako když šéfkuchaři ulítne ruka se sladidlem nebo cibulí. Phoebe v říši divů je typickým zástupcem početné skupiny amerických filmů, kde jsou malé děti zobrazovány jinak, než je znám z osobní zkušenosti. Jsou duševně zralejší, než by odpovídalo jejich věku. Většina americké kinematografie má tendenci vnímat děti jako malé dospělé, které je třeba maximálně respektovat a považovat svým způsobem za sobě rovné. Jenže malí dospělí se nemohou těm velkým, to dá rozum, rovnat úplně ve všem. Zejména ne v povinnostech - těmi je nejlépe nezatěžovat je vůbec. Hollywoodská kinematografie nás už nějakou tu dekádu ubezpečuje, že kvalita rodičovství se odvíjí od toho, nakolik rodiče své děti milují a starají se, aby byly šťastné - nikoliv od toho, nakolik jsou schopni je vychovat, vštípit jim morální zásady, připravit je na samostatný život, dospělost a schopnost založit vlastní rodinu a v rodičovském a partnerském postavení obstát. Mám pocit, že většina americké filmové produkce šíří myšlenku, že nejdůležitějším v životě je pocit štěstí, nikoliv uspokojení z vynaloženého úsilí a splněných povinností. Celkový dojem: 25 %. (02.02.2016)