Vymáhači

Jestliže Gamer vzal naši posedlost sociálně-virtuálním networkingem, reality shows a online gamingem a vyhnal ji do absurdna, aby ukázal její zvrácenost, dělají Repo Men v podstatě totéž s velmi aktuálním žitím na dluh (tady doslova), nekončící archivací všeho a nejrůznějším vládním/korporátním sledováním, čipy a čárovými kódy počínaje, security kamerami a excesivními bezpečnostními prohlídkami na letištích konče. Dluh je moderní forma otrokářství a tenhle film jej transformuje a spojuje ještě těsněji s vlastním fyzickým přežitím člověka, než jak jsme z reality zvyklí - pokud totiž přestanete splácet, nevezmou vám váš dům/byt, ale vaše umělé tělesné orgány. Ty vám totiž předtím prodá zdravotnická korporace, která ve sterilním prostředí sériově vyrábí životně důležité lidské součásti, nebo také cyber-upgrady, pouze vylepšující to, co už máte. To druhé je podle mě velmi podstatné, protože přesně ilustruje povahu lidského chování, kdy v kapitalistickém systému nekupujeme (na dluh) pouze to, co nutně potřebujeme k životu, ale také to, co chceme z pouhého rozmaru a tyhle dva přístupy se vzájemně tak mísí, až je těžké rozeznat, který kdy zrovna převládá. Korporátní kapitalismus exploituje naše touhy a využívá našich slabostí tak, abychom my sami dobrovolně vstoupili do (dluhového) otroctví, a zanechali si tak alespoň zdání svobodného rozhodnutí (oproti explicitní, např. komunistické totalitě). V Repo Men několikrát figuruje geniální hláška, kterou používají jako finální zbraň k přesvědčení klientů kravaťáci v sales departmentu: "You owe it to your family. You owe it to yourself.", což je v překladu nádherně mnohoznačné "Dlužíte to svojí rodině. Dlužíte to sami sobě." Paradoxní povahu zadlužení, kdy sice danou věc fyzicky či jinak užíváme, ale de facto není v našem vlastnictví (má nad ní moc někdo jiný) do doby, než uhradíme poslední splátku, film dokresluje slavným Schrödingerovým dilematem o mrtvé/živé kočce - stejně jako věc zároveň vlastníme a nevlastníme, lidé ve světě Repo Men zároveň žijí a jsou mrtví, protože jejich transplantované orgány je v tu samou chvíli jak udržují při životě, tak zabíjí (či chcete-li, rapidně přibližují neodvratné smrti). Dluh je tak doslova cestou do hrobu. Co ale dělá z Repo Men výjimečný film, je jeho závěr (dál nejspíš budu spoilerovat). V něm se nejprve dozvídáme, že v samém srdci korporace se sice nachází "archiv lidstva", ale žádná klávesnice, na které by bylo možné zmáčknout "delete". Jedinou cestou ven ze systému je přiloženými čtečkami "odpípat" čárové kódy na svých (umělých) orgánech, což ve filmu vede k jedné z nejbizarnějších (a nejkrásnějších) sexuálních scén kinematografie, ve které samotný (a de facto negenitální!) sexuální akt neslouží ke slasti a reprodukci, ale k osvobození skrze bolest. Zároveň zjišťujeme, že orgány, které se v archivu poté, co přestanou sloužit k životu a zotročení člověka, jinak běžně vrací zpět do oběhu a završují tak mechanický, korporátní cyklus, který vysává život z lidí, zatímco mrtvoly se hromadí. Onen sexuální akt dá následně metaforicky život jiné technologii (bombě), která poté, co je místo "odznačkovaného" orgánu vložena do zásuvky archivu, definitivně zničí celou databázi. Pointa celého filmu ale přichází v momentě, kdy se dozvídáme, že ona celá destrukce systému byla fantasií v hlavě omráčeného hlavního hrdiny, která navíc mohla vzniknout pouze díky transplantované nervové soustavě, udržující ho při životě (v podstatě idea Matrixu). Skutečné osvobození ze systému není možné, lze ho dosáhnout pouze zprostředkovaně a jen tehdy, pokud ještě více splyneme se systémem a staneme se jeho užší součástí. Zároveň se jedná o komentář k filmu jako médiu samotnému. Repo Men jsou i přes pár drobných mušek temným a nedoceněným sci-fi klenotem a Blade Runnerem pro 21. století. ________ P.S.: Propojení hudby a obrazu je tady naprosto fascinující (takhle nějak jsem si to představoval u Trona) a především akční námrd v dokonalé synchronizaci s "Burn My Shadow" od UNKLE je, spolu s následným scanning sexem podbarveným remixlými Moloko (kam se hrabe Neo & Trinity!), scéna, která se okamžitě zapsala mezi moje absolutní kinematografické vrcholy. Nejde ani tak o videoklipovou estetiku, ale o to, jakým způsobem se samotná akce ve filmu a její střih přizpůsobuje struktuře skladby, která hraje v pozadí - aktivně se tu využívá breakdownů (pauzy v šarvátce) a naopak jednotlivých ostrých nástupů v písničce (obnovení/započetí akce). Jestliže jsem někdy snil o tom, že bych natočil výrazně audiovizuální film, pracoval bych s hudbou velmi podobným způsobem, jako tady Sapochnik. A pokud byste si náhodou chtěli stěžovat, že jsou v těch akčních scénách viditelné inspirace Matrixem nebo Oldboyem a snad i dalšími filmy, uvědomte si, že to je součást fantasie a snu, a pokud vím, sny vždy recyklují již známé a dávají do nových souvislostí. (16.01.2011) (menej) (viac)