Verejní nepriatelia

Tak pro začátek. Jsem milovník Ameriky 30-40. let. Nemám rád digitální kamera v rukou Manna a už vůbec spojení digitálu s gangsterským Chicagem roku 1933. To bylo před trailerem. Po filmu však otáčím. Digitál mi tolik nevadil, i když rychlejší pohyby (nebo scény s výrazným světlem) působily uměle (problém je spíše v kameře, která je hodně "u hrdiny"). Mann to celé vzal do pevných rukou a pohrál si s tématem a výsledek mě opravdu dostal. Minimálně ve třech scénách, jsem byl napnutý jako struna a byl jsem pohlcen Mannovou geniální technickou stránkou (o zvucích zbraní ani mluvit nebudu) a atmosférou doby. Především v závěru, si ze mě pan režisér udělal "otroka" a já ten závěr doslova prodýchal s postavami... Bohužel pro film, tohle není druhý Heat, ale film o Dillingerovi. Žádní dva vyrovnaní hrdinové na obou stranách barikády, ale od první chvíle čistě jízda na špatné straně, kterou divák bude zbožňovat (a chvílemi samotného Dillingera scénárista přehání, ale já mu to stejně "žral"). Kromě samotného děje potěšilo i historické zapojení např. J.E. Hoovera (o jeho budoucnosti ve spojení s FBI nemusím doufám mluvit). Kdyby nebylo o maličko slabší druhé části a zbytečných digitálních efektů (na konci filmu) určitě bych se pětihvězdičkového hodnocení nebál. Ve výsledku žádných pochyb o kvalitách Manna a jeho příjemné digitálním zpestření letošní sezony. Více takových filmů! (17.11.2009)

Film překvapí svou nekřiklavostí a klasičností, které jsou docíleny sofistikovanými postupy. Zdejší pohled na Johna Dillingera připomíná gangsterské filmy ze třicátých let. Ty se maximálně soustředily na své hrdiny a narozdíl od mafiánských eposů druhé poloviny století od nich neodváděly pozornost k historickému prostředí. Mann a jeho spolupracovníci tohoto efektu docílili použitím digitální kamery a realistickou stylizací záznamu. Kamera se drží v bezprostřední blízkosti postav, takže jejich okolí pozbývá důležitost. V nespektakulárních přestřelkách převládají krátké záběry, zoomy a švenky kamery, které vytváří fyzický dojem chaotické akce a diváky tak vtahují do dění. (01.07.2009)

"Chceš bejt mrtvej hrdina nebo živej srab?" Zamilovaný zbojník John Dillinger bohatým stylově bral a na chudé s přehledem sr*l. S tím mám trošku problém, protože rozhazovační zločinci jsou zde zobrazeni jako velcí sympaťáci a brutalitou hýřící policisté, tedy s čestnou vyjímkou Purvise, jsou prostě zmetci. Zkrátka mi vadí typický rys dnešní doby, kdy je člověk chodící denně do práce považován za debila a frajírek, který po nocích v barech rozfofruje nakradené finance, je brán za vzor. Kromě tohoto problému jsem si taky občas zívnul, ale Mann mě vždycky uměl vtáhnout do příběhu, takže nebudu Veřejné nepřátele splachovat do odpadu, nýbrž mu raději udělím silnější tři než slabší čtyři hvězdy. (28.11.2016)

Když jsem se posedmé během prostřední hodiny filmu podíval na hodinky ("To uběhlo jen deset minut? To není možný!"), pochopil jsem proč američtí recenzenti tolikrát použili tak vágní přívlastek, jakým je slovo nudný. Dvě hodiny dvacet se už dlouho nezdály být tak monstrózní, přepálené a hlavně zbytečné a upřímně si moc nedokážu vybavit, co se mezi úvodem a závěrem dělo kromě toho, že poldové se připravovali na zásah, pak si malinko zastříleli, zatímco lupiči vybrali jednu banku, popili a pak si též malinko zastříleli... ten film je vlastně hrozně plochý, jak suchý dobový záznam, v němž opravdu žije jen ústřední milostný páreček (samozřejmě skvěle zahraný). Paralely s Nelítostným soubojem jsou spíš vymodlené ze strany některých diváků, i kvůli tomu, že když Purvis nese Dillingerovu lásku, je to jeden z mála výraznějších a "stimulujících" momentů. Jenže o opakování svého opusu se Mann ani nepokouší, Bale a Depp se míjí - a i kdyby se pokoušel, Veřejní nepřátelé by padli poražení na hlavu. A digitální kamera? Zdaleka ne takový průšvih jak jsem se bál, dokonce i zpomalovačky na HDčku fungují! Ale v příšeří a v noci to opravdu připomíná spíš domácí video nebo televizní seriál (český) a ne film za miliardu a půl. Černý puntík přidávám za hudební vykrádačku Temného rytíře během lesní honičky. (01.07.2009)

Díky digitální kameře mě Michael Mann chytil pod krkem a chtě nechtě mě vtáhl do svého filmu. O to víc pak člověk prožíval všechny ty přestřelky, naháněčky ale i tuctové tlachání u stolu. Jedinou výtkou tak je poněkud nevyrovnané tempo snímku, který pak i přes všechny uhrančivé Johnny Deppy působí poněkud hypnoticky, a to tentokrát v pravém smyslu slova. (19.08.2009)