Duna

Komu se líbil režijní a estetický set-up Blade Runnera 2049, bude se u Duny radovat, neboť je ve vší své monstróznosti a technické opulenci ještě o kousek dál. Villeneuve umí být epický, pompézní, vznešený i okázalý, nikdy to však jako celek nesklouzává do přehnaného patosu či kýče. Audiovizuálně jeden z nejopojnějších filmů za poslední roky a dějově těžko hodnotit, možná bude lepší zatím čekat na part 2. Zimmer fantasticky funkční ve filmu, hůře poslouchatelný samostatně. (17.10.2021)

Bude to znít zaujatě, ale běžte na to do kina. Jedině tam totiž "Duna" správně duní a naplní svou podstatu krajně senzorického díla. Impozantní výjevy gargantuovských proporcí, kde lidské postavy zpřítomňují svou malost vůči rozlehlému okolnímu prostoru, který se marně pokouší si podmanit, se snoubí s takřka permanentním zvukovým masivem, který dotváří hmatatelnou drtivost i poetickou krásu zdejších světů. Důsledná estetická dramaturgie perfektně drží na otěžích svrchované vize všechny kreativní talenty jednotlivých složek filmu. V tom ostatně spočívá podstata a výjimečnost Villeneuva v porovnání s většinou režisérů podepsaných pod vysokorozpočtovými projekty posledních dekád. Tvůrci jako třeba Luc Besson, ale i George Lucas se nechají snadno omámit svými spolupracovníky a zabydlí své filmy přehršle drobnostmi, které na sebe strhávají pozonost na úkor celku. Villeneuve naopak snese srovnání se Stanleym Kubrickem, Davidem Fincherem a dalšími tvůrci, kteří dokáží vytyčit jednotnou vizi a ostatní plně využít v pro její naplnění. Ústřední dějová linie je v zásadě jednoduchá a především předkládá potenciál pro následné rozvíjení, i povdvracení v souladu s Herbertovou ságou. Zdánlivě prostinký příběh o příchodu mesiáše je už zde nahlodáván motivem víry a náboženství coby mocenského konstruktu pracujícího s prefabrikovanými příběhy, kde se osobnosti jednotlivců rozmělňují a podrobují vytyčenému a vsugerovanému osudu. Villeneuve již ve svém předchozím filmu "Blade Runner 2049" geniálně rozdrolil mýtus vyvolenosti, na němž tak zásadně staví západní (pop)kultura. V případě "Duny" ale spřádá rozsáhlý epos, kde první film teprve nechává vyklíčit semínka, z nichž následně porostou stromy dalšího (či dalších) filmů. Nelze se tak divit režisérovým obavám, že by v současné situaci film na sebe nevydělal v kinech a jeho přes několik filmů se klenoucí vize by byla utnuta ve fázi rozpuku. Toto je vskutku jen začátek a je tak vzrušující být jeho svědky. (20.10.2021)

Knihu Franka Herberta mám mezi knížkami již několik let, ale otevřel jsem jí až díky filmu Denisa Villeneuvea. --- Rezonance, které jsem prožil během dvou třetin filmu, se blíží nejintenzivnějšímu audiovizuálnímu zážitku ze všeho, co jsem doposud na plátně viděl a slyšel. Jedinou slabinou filmu je upadající tempo v poslední třetině, což je ale nízká daň za to, že namísto 3 hodin materiálu uvidíme dohromady nejspíš 5. Arrakis mě do sebe vcucnul způsobem, že se druhého filmu bez přečtení knihy nedočkám. Ten zvuk, a ten obraz!!! Videno 2x v kine. Ps: Dune je film, který je spíš "pocitem", než příběhem - pro mě velice vzácný a intenzivní zážitek. | CS Anděl Praha, 20.10.2021 | (20.10.2021)

Duna je především skvostný audiovizuální zážitek. Denis Villeneuve nám předkládá nekonečnou sérii podmanivých obrazů a Hanz Zimmer je doplňuje o jeden ze svých nejsilnějších a zároveň nejjemnějších soundtracků. Obsahově není Duna žádná sofistikovanost, nejsem nadšen z filmů, které jsou koncipovány jako pilot nějakého seriálu, nicméně zážitek to překvapivě nesnižuje. Filmové prostředí je neúprosné, vražedné, okouzlující, vtahující - jakoby tam člověk byl, nebo při nejemnším chtěl být. Postavám tak nemusí být vloženy do úst ty nejsofistikovanější texty, stačí, že kráčejí ve stopách svého přímočarého osudu a film funguje... Tak příští týden další díl? 8/10 (28.10.2021)

„ALE ARRAKIS JE ARRAKIS. A POUŠŤ POHLTÍ SLABÉ JEDINCE. MOJE POUŠŤ. MŮJ ARRAKIS. MOJE DUNA…“ ///      Tohle bude ten typ filmu a vyprávění, na kterej musíte mít náladu. Nečekat bitvy lítajících talířů či řežbu svítících mečů, ale připravit se na zapojení šedý kůry mozkový, páč ne všechna poselství jsou vyřčena nahlas. Navíc se tady bere všechno a všichni strašně vážně. Čekal jsem, že vizuál zastíní příběh. Zbytečně. Baví mě jak první vypravěčská polovina, tak i ta druhá, pouštní a podivuhodná. Půlku filmu „dělá“ Zimmerova hudba. Hercům zase Villeneuve vtiskl neuvěřitelný charisma. Postavy zbytečně nežvaněj, hodně toho řeknou pohledem a gesty (někdy doslova) a takovej Chalamet je pro mě překvapení jako prase. Pak třeba i to, že Momoa (jako „Duncan“) je lepší než celej Aquaman. Když už jsem u herců – maskéři se kurevsky vyřádili! Taky mě překvapilo, kolik (těch známejch) si tady mírnix týrnix umře. Epickej zážitek, kterej těží z digitálního megalomanství a malejch detailů, jako je třeba „příchod“ červa, Ibadovy oči, Hlas nebo Ornithopter. Po dlouhý době jsem zase chtěl, aby něco neskončilo…   ///  NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Frank Herbert, neznám. 2.) Miluju písek víc než vodu. Proto furt plivu.       /// PŘÍBĚH  *****  HUMOR  ne  AKCE  ***  NAPĚTÍ  ** (22.10.2021)