Reklama

Reklama

Pán Nikto

  • Česko Pan Nikdo (viac)
Trailer

V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiálny text distribútora)

Videá (9)

Trailer

Recenzie (1 295)

Traffic 

všetky recenzie používateľa

Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (menej) (viac)

Eodeon 

všetky recenzie používateľa

když se ve veliké stručnosti snažíte o vybraném tématu vypovědět vyčerpávajícím způsobem a je to přitom téma bezedně hluboké, nevypovíte o něm nic, jelikož ztratíte cestu, jakmile překročíte kompetence rozumu své vlastní malé mysli a upadnete do naprostého, nesmyslného chaosu v tomto i všem ostatním: o tom a mnohém jiném je krásný film Synekdocha, New York. zde vidíte výsledek v praxi. ()

Reklama

Skejpr 

všetky recenzie používateľa

Pan Nikdo JE zajímavý, po první projekci ale těžko soudit, nakolik jsem nepostřehnul spoustu detailů pro jejich množství a na kolik je to důsledek ledabylé práce s vesmírem, který si řežisér vymyslel... Na podruhé se tedy uvidí, prozatím spíše střízlivé a opatrné 4 hvězdy. Posledních dvacetiminutovka je ovšem geniální!!! 7/10 (45. MFF KV) ()

gogo76 

všetky recenzie používateľa

"Každá cesta je tá správna..." Podľa tohto hesla nám 117 ročný Pán Nikto predkladá niekoľko alternatívnych verzií svojho života. Na film, ktorý podľa mnohých nedáva zmysel sa však príjemne pozerá. Netreba v ňom zbytočne hľadať logiku a postupnosť. Film je plný zaujímavých scén, dobrej hudby a je plný i Jareda Leta v rôznych podobách a polohách. Film funguje ako zádumčivý psychologický rozbor o živote (úvod), ako romantika, sci-fi i dráma. Scény z budúcnosti vyzerajú naozaj veľmi dobre a je trochu škoda, že sa nevyužili viac. Všetku vizuálnu nádheru dopĺňa skvelý soundtrack. Najviac ma chytila táto skladba Tento zaujímavý mix žánrov rozhodne stojí za pozornosť a oslovil ma o niečo viac ako podobne ladený mix- Atlas mrakov. Pre obdivovateľov herca Jareda Leta jednoznačne povinnosť. 80%. ()

Bluntman 

všetky recenzie používateľa

PAN NIKDO je horší než důmyslněji odvyprávěný TOTO HRDINA, který po mně nechce, abych se s postavou identifikoval a dojímal se, ale lepší než OSMÝ DEN, na kterém oceňuji styl, ale jinak je hrozně kýčovitý a sentimentální (čemuž se PAN NIKDO hodně blíží). V podstatě jsem z toho během sledování byl docela nadšen, protože je to film o jiných filmech a jiných formálních (sub)systémech, takže to pro mě bylo hodně opojné, ale problém vězí v konci. Nemám ani tak problém s tím, že se to tváří kdovíjak chytře, a přitom to je hrozně tezovité, protože jsou jednotlivé myšlenky pro jistotu divákovi explicitně řečeny, ale že je to hrozný narativní konstrukt. Nevytýkal bych, že si PAN NIKDO bere hodně z jiných snímků, protože je jeho obrazoborectví a vyprávění podřízeno dětské představivosti, která je formována právě zkušeností s různými (mediálními) texty, ale musím se ptát: opravdu může být hlavní hrdina obeznámen s touto filozofickou teorií, opravdu mohl ve svém věku vidět tento film, který se právě okázale cituje, resp. se z něj přebírají konkrétní vypravěčské a stylistické postupy? Navíc svým závěrem jde proti postmodernistickým podívaným (PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA, MALÝ VELKÝ MUŽ), které byly o konci velkého vyprávění, neumožňovaly divákovi identifikovat se s hlavním hrdinou prostřednictvím jeho nečinnosti či jeho nespolehlivostí a cynickým přístupem k věci, nechtěly po mně, abych jihnul nad divákovi předžvýkanými banalitami. Chápu, proč se to někomu může zamlouvat, ale i když je ten film pro mě stylisticky opojný, tak je to hrozný narativní konstrukt, který je ve své poučenosti filmovou historií a filmovými formami příliš otravně okázalý (na rozdíl od PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA) a hrozně tezovitý, takže významově nepříliš bohatý. ()

Galéria (35)

Zaujímavosti (27)

  • Scenáristovi vnukli myšlienku paralelných životov hlavne filmy Lola beží o život (1998) a Srdcová sedma (1998). Inšpiráciu našiel aj vo vedeckých zväzkoch, ktoré pojednávali o teórii chaosu, motýľom efekte alebo časopriestorovom kontinuu. (Greenpeacak)

Reklama

Reklama