Pán Nikto

Originální film...a hlavně svého druhu experimentální snímek, blízký třeba Tykwerově Lole běžící o život. Život chápaný ve své komplexnosti jako křižovatka, neustálá dualita možného, buď x anebo, mince s možností ano x ne, zhmotněná ve své teoretické podobě paralelních vesmírů. Tam, kde kupříkladu Milan Kundera ve své Nesmrtelnosti nechává z pouhého gesta vzniknout hrdinku románu, jiný umělec, známý belgický režisér Jaco van Dormael, nechává ve svém scénáři z teoretických závěrů kvantové fyziky, teorie superstrun, vícedimenzionálního vesmíru atd. vzniknout hrdinovi se signifikantním jménem Nemo Nobody. Je nikým, jelikož je výslednicí mnoha různých křižovatek, které rozhodovaly, jakým směrem se bude ubírat jeho život. Coby nomen omen prochází pan Nikdo skrze nekonečné možnosti možného a vystihuje tak ryze postmoderní fenomén - defragmentovaný, nelineární, synkretický dějový chaos, přesně podle zákona entropie. Přesto má každá nahodilost svůj řád a chaos lze zmapovat pomocí stromovitého diagramu podobně jako kolejiště velkého vlakového nádraží. Režisér Jaco van Dormael natočil skutečně vícevrstvý a v tom nejlepším slova smyslu filosofický film (jistě, jde o jakousi pop-metafyziku, v mainstreamovém filmu nelze ani nic hlubšího čekat), přesto jeho meritem zůstává především stěžejní lidský cit - láska (a to ať už v jakékoliv podobě - nemusí to být nutně vždy ta partnerská, ale i rodičovská atd.). Proto se Pan Nikdo nejvíce jeví coby ,,Věčný svit paralelní mysli", abych užil aluzi k asi nejpodobnějšímu snímku Michela Gondryho. Van Dormael se neustále vrací k variovanému detailu oka - to, co vidíme, nemusí být nutně pravda, může jít o zdání, fikci, jsme zpátky v Platonově jeskyni. Symbol smyslového vnímání je vysokou četností zařazených záběrů detailu oka zbaven své výjimečnosti a ve vyšším rámci i platnosti. Stejně tak se řetězí i jiné symboly a motivy - železnice, kolejí, vody atd. Skutečně mimořádná je naprosto dokonalá forma (klidně bych i věřil, že Jaco van Dormael tenhle film připravoval celých těch 13 let, co měl tvůrčí pauzu a netočil...ve skutečnosti to bylo jen od roku 2001), filmový tvar dovedený k výjimečnému souladu obsahu a formy, experimentální závěry teoretické fyziky zabalené do neskutečně originálního výstupu - snad každý záběr je do detailu promyšlený, často se přelévají první a další plány záběrů, pracuje se s barvami, kompozicí, zažitými stereotypy...úchvatné jsou rovněž střihové přechody, obvykle digitálně zpracované makrojízdy kamer, střih asociovaný pohybem, rozebírání věcí... Mainstreamový film pro 21. století... Každopádně za to krásné vizuálno a vysoce sofistikovanou formální stránku si vysoké hodnocení bezesporu zaslouží... Podobné filmy: Věčný svit neposkvrněné mysli, Osudový dotek, Adaptace, Lola běží o život, Srdcová sedma (08.06.2010)

PAN NIKDO je horší než důmyslněji odvyprávěný TOTO HRDINA, který po mně nechce, abych se s postavou identifikoval a dojímal se, ale lepší než OSMÝ DEN, na kterém oceňuji styl, ale jinak je hrozně kýčovitý a sentimentální (čemuž se PAN NIKDO hodně blíží). V podstatě jsem z toho během sledování byl docela nadšen, protože je to film o jiných filmech a jiných formálních (sub)systémech, takže to pro mě bylo hodně opojné, ale problém vězí v konci. Nemám ani tak problém s tím, že se to tváří kdovíjak chytře, a přitom to je hrozně tezovité, protože jsou jednotlivé myšlenky pro jistotu divákovi explicitně řečeny, ale že je to hrozný narativní konstrukt. Nevytýkal bych, že si PAN NIKDO bere hodně z jiných snímků, protože je jeho obrazoborectví a vyprávění podřízeno dětské představivosti, která je formována právě zkušeností s různými (mediálními) texty, ale musím se ptát: opravdu může být hlavní hrdina obeznámen s touto filozofickou teorií, opravdu mohl ve svém věku vidět tento film, který se právě okázale cituje, resp. se z něj přebírají konkrétní vypravěčské a stylistické postupy? Navíc svým závěrem jde proti postmodernistickým podívaným (PODIVUHODNÝ PŘÍPAD BENJAMINA BUTTONA, MALÝ VELKÝ MUŽ), které byly o konci velkého vyprávění, neumožňovaly divákovi identifikovat se s hlavním hrdinou prostřednictvím jeho nečinnosti či jeho nespolehlivostí a cynickým přístupem k věci, nechtěly po mně, abych jihnul nad divákovi předžvýkanými banalitami. Chápu, proč se to někomu může zamlouvat, ale i když je ten film pro mě stylisticky opojný, tak je to hrozný narativní konstrukt, který je ve své poučenosti filmovou historií a filmovými formami příliš otravně okázalý (na rozdíl od PODIVUHODNÉHO PŘÍPADU BENJAMINA BUTTONA) a hrozně tezovitý, takže významově nepříliš bohatý. (28.08.2010)

Nejsem si tak úplně jistej, jak mam tohle ohodnotit. Ten film je vlastně takový hezky zabalený hovno. Snad z každýho záběru je znát, že režisér si dal opravdu záležet, aby ten obal byl perfektní a musim uznat, že se mu to povedlo. Sice toho hodně obšlehnul někde jinde, ale jako celkově po formální stránce nemam, co vytknout. Obsahová stránka je ovšem jenom taková nafouknutá bublina. Já mam docela rád tyhle teorie o mávnutí motýlího křídla a o tom, jak jedna blbost dokáže změnit celej život, takže budu hodnotit vysoko, ale celkem dokážu pochopit, že někdo dá odpad. Pro mě je to za slabší 4 hvězdy. Tady prostě forma zvítězila nad obsahem a pak byl trochu problém z toho vybruslit do nějakýho rozuzlení. Abych pravdu řek, tak bych asi víc bral konec, že se to celý zdálo psovi :-) Jinak můj oblíbenej film založenej na teorii motýlího křídla je Brouk. (24.01.2011)

Kdyby nebylo kdyby... Film hojně využívá a propojuje myšlenky z již viděného,příkladem poslouží filmy jako Osudový dotek,Fontána,Donnie Darko či Věčný svit neposkvrněné mysli... z tohoto důvodu nemůžu udělit plný počet.Styl vyprávění mi z počátku nesedl ale postupem času jsem si zvykla,herci ujdou, vizuální stránka filmu a soundtrack jsou bez chyby. (28.07.2010)

Co to vidí očko mé modravé, všude kam se podívám, každou scénu z něčeho znám. Pan režisér se nechal inspirovat Pejskem a Kočičkou a odevšad si něco vzal, upekl dort, který ale nemusí chutnat každému. Jaký vy máte žaludek? Já stravitelný. Dormael má velké štěstí, že mám slabost pro Jaredovi oči a Dianinu tvář a hlavně že Sarah (i Juno) umí báječně hrát. Proto jsem mu schopna „odpustit“ jeho mozaiku krásných, byť ukradených, scén. I když mě místy rozčilovalo, co vidím, tak mě hlavně překvapovalo, jak se může PAN „režisér“, pod toto dílo s čistým svědomím podepsat. Ale když se to tak líbí, proč né, že? Mě samotné se na to taky dobře koukalo, ale prosím, na Medema už nám nešahejte!! (19.07.2010)