Chicagský tribunál

Netuším, ako presne sa to všetko odohralo naozaj (nejakí wikipédioví výskumníci budú určite mudrovať o všetkých odchýlkach od skutočnosti, akoby v umení bolo prípustné iba dokonale dokumentárne stvárnenie histórie), ale je mi to dosť jedno. Toto je vynikajúci film, taká tá veľká, za srdce chytajúca, ale pritom nesentimentálna oscarovka a zatiaľ jednoznačne film roka (bez ohľadu na tohtoročné suchoty - keď si spomeniem dozadu pár rokov na držiteľov Oscara za naj film, tak toto je jednoznačne lepšie). Hlavnou hviezdou je, ako inak, Sorkinov brilantný scenár, ale Áron tentoraz drví aj ako režisér, dávno som nevidel niečo tak bravúrne štrukturované a vystavané - z úvodného odľahčeného nadhľadu, ktorý prekvapivo hýri vtipom, sa postupne vyvinie nervydrásajúca dráma. Postavy ani trochu čiernobiele, herci všetci zaradom skvelí. Netflix môže za rok nahádzať tony béčkového hnoja, ale týmto to všetko totálne prebil. (17.10.2020)

Lekce historie pro středoškoláky vedená marnivým učitelem, který rád předvádí, jak dovede popularizovat výklad i za cenu toho, že se podstatné věci ztratí. Je to takový sitcom ze soudní síně, který pořád visí na hraně karikatury. Spojení samotného soudního jednání s událostmi během demonstrace je režijně lopotné, scénář se přes dobrý rytmus umí překlopit v lehce onanistickou hříčku. Herecky to funguje uspokojivě, nenudí to, ale nemá to pro mě jakýkoli hlubší zásah nad rámec ucházející zábavy s pro mě trochu neohrabanými ambicemi stát se celospolečenskou událostí. (22.10.2020)

Angažovaný film s obsazením snů. Skutečná událost, soudní drama a Sorkin - můj film snů! Opravdu marně pátrám, co bych vytknul, některé scény u soudu jsou víc statické, ale zkuste soudní drama natočit jako akční film. Moc mě překvapil Cohen, takové role jsou pro něho lepší, než všichni ti rádobyšokující Borati. Lahůdka, 90%. (15.02.2021)

Předně mi připadá na sorkinovský projekt pozoruhodné, že konstrukce celku je v tomto případě jednoznačně nadřazena konstrukci konkrétních dialogů, které celku slouží. ___ Aby přitom tento celek o mnoha liniích a vrstvách udržel pohromadě, zvolil Sorkin schéma detektivky. Kauzálně propojené vyprávění tak probíhá v postupně odhalované minulosti, zatímco soudní přítomnost je překvapivě eliptická, postavená především na paralelách, na určitém katalogu postojů a na střídání dvou typů scén (soudních a mimosoudních). Jako hlavní sjednocující linie, která to nakonec svazuje dohromady, mu pak slouží časově nezařazený stand up jedné z postav. ___ Upřímně řečeno, mnohem CHICAGSKÝ TRIBUNÁL mnohem více funguje právě jako kompozičně impozantní filmařská hra než jako síť postupně se propojujících životních i hodnotových perspektiv a politicko-filosofický film o demokracii, spravedlnosti a názorové pluralitě při sdílených principech, jimiž by rovněž chtěl být. (Za mistrovské dílo v obou těchto ohledech považuji LINCOLNA, podle mě nejlepší Spielbergův film od půlky devadesátých let. Jsem ale u nás dost možná jediný, kdo si to myslí.) ___ Vlastně by se dalo říct, že jistou významovou banálnost těch načrtnutých disputací či prezentovaných tezí "zachraňují" herci, kteří i na docela malém prostoru vytvoří silné figury (zejm. Keaton) - a i zprvu trochu nešikovné paralely díky nim nakonec zaklapnou (zejm. v přímé paralele Cohen vs. Redmayne a v nepřímé Rylance vs. Levitt). Oproti tomu obecně chválený Langella je sice typicky langellovsky démonický, ale v tom uměřeném pojetí působí už trochu jako - jistě, impozantní - karikatura, víceméně jako o něco méně růžová Umbridgeová v Potterovi. ___ Ačkoli tedy nakonec Sorkinův film hodnotím pěti hvězdičkami, protože ta konstrukce je strhující a mám pro Sorkinovy hry slabost, srovnání se Spielbergem či Fincherem mi přijdou dost neadekvátní. To je vidět hlavně na inscenování těch klíčových klimaktických scén (zejm. v hodině filmu), kde si namísto postupného budování prostorově, časově a kauzálně vrchlící akce dost pomáhá vypravěčským komentářem a vřazováním archivních záběrů. ___ Oproti tomu vypravěčsky elegantní je úvodní předávání si "slova" mezi liniemi jednotlivých postav. Činí tak pomocí dialogových háčků, kdy se nedokončené věty v jedné linii jako by dopovídávaly v první replice té bezprostředně následující... s určitým posunem důrazu a interpretačního rámce. Řečeno slovníkem časopisu Cahiers du Cinéma v 50. letech, pořád jde ze všeho nejvíc o (parádní) scenáristický film… který si scenárista i zrežíroval. Mohl se přitom spolehnout na herce, který odvádějí pozornost od relativně mechanické práce s inscenováním natolik suverénně, že z této spolupráce nakonec vzešel jeden z nejpozoruhodnějších snímků roku. (22.10.2020)

Celý čas som hľadal tie dôvody, pre ktoré mnohí označujú tento film filmom roka. Nenašiel som ich. Dlhá vykecávačka v súdnej sieni, ktorá len tak náhodou vyšla pred prezidentskými voľbami a čistou náhodou pasuje do kariet demokratom, BLM, protestom proti polícii a neomarxistom. Ani silný zážitok, ani nejakú stopu v duši z posolstva tento príbeh vo mne nezanechal. (17.10.2020)