Perníkový tatko

1. série - 90% - Veškerá očekávání postavená na hlavu. Potenciálně otravný fetující podvodníček Jesse je od první scény mou nejoblíbenější postavou, potenciálně otravná starostlivá Skyler mě pozitivně překvapuje každým svým rozhodnutím. O obou toho chci vědět co nejvíc, chci vidět víc ze schopností hlavního hrdiny vyhrabat se z nejhorších kaší a koneckonců chci zkrátka vidět, kam takový seriál může vůbec dojít. Povrchnost a falešné pozlátko obchodu s drogami jsem tady totiž nenašel, naopak. Na úvod se jedná o poctivě neklidné rodinné drama, které má tu smůlu/štěstí, v jakých kulisách se může odehrávat. Mým největším přáním je, aby se tomu tak i nadále dělo takto civilním způsobem. 2. série - 70% - Bavilo mě, když Walt bojoval s vlastní morálkou ve jménu rodiny, nebaví mě, když po rodině a jejích hodnotách šlape a původní cíle má jen jako výmluvu. Se sympatiemi k hlavní postavě také přímo úměrně klesá i kvalita, protože neustálé arogantní a neurvalé chování směrem k (byť jakkoli hloupoučkému a naivnímu) parťákovi mi rve srdce, stejně jako Waltův způsob rozhodování v klíčových situacích, viz očividné morální dilema v závěru předposlední epizody Phoenix. A je to škoda, protože potenciálu je pořád plno, mračna se výhledově stahují solidně tmavá a Hank se z přihrávače hrabe do pozice nejcharismatičtějšího seriálového policajta. 3. série - 80% - Od některých činů vede spletitá cesta, od některých ale už žádná. Po událostech předchozí sezóny je pro mě hlavní hrdina pořád zaslouženým diváckým magnetem, ale držet palce mu, hlavně z důvodu absence sebereflexe a dostatečného pokání, nedokážu. Oproti tomu podceňovaný Pinkman se díky dokonale civilnímu výkonu Aarona Paula definitivně stává po všech stránkách tahounem seriálu. Přesto na nápaditou a nebývale napínavou úroveň vrací celou podívanou až dvojice závěrečných epizod, během nichž jsem nervozitou téměř nedýchal a naplno tak docenil takřka antimimický herecký projev Giancarla Esposita. 4. série - 75% - Většina seriálů stanice AMC se ve svém prozkoumávání zajímavých námětů dostane do kritického bodu, kdy dech beroucí zvraty začnou řídnout a civilní přístup začne hraničit s nudným přešlapáváním na místě. Breaking Bad to potkalo právě v rozjezdu vychvalované čtvrté sezóny a byly chvíle, kdy jsem myslel, že mě jakýkoli další dialog Walta a Skyler na téma "car wash" snad zabije. Naštěstí druhá polovina, která opět řeže velmi hluboko do vztahu Jesse-Walt a nově také Jesse-Gus a Jesse-Mike, je na tom s napětím úplně jinak, dramatickou pointu posledních epizod předkládá velmi chytře a je proto velká škoda, že se Vince Gilligan často neudrží a působivé scény nechá zajít až moc daleko. Budovaní pocitu drtivého tlaku ze všech stran je totiž stejně jako o sezónu dříve tísnivé až k zbláznění. 5. série, první část - 80% - Nesnesitelný Walt. Jeho oblíbenost jsem nechápal nikdy a teď, kdy je nenápadný psychický teror vůči depresemi konečně dohnané Skyler na vrcholu, už je mi z Heisenbergova chvalořečení až na zvracení. Přestože se v Bryanu Cranstonovi i v pátém roce skrývá nejedno překvapení, vývoj jeho postavy mi ho znechutil na hodně dlouho dopředu. Gilligana za to chválím, stejně jako definitivní dospění Jesseho a všudypřítomný tíživý pocit neodvratného začátku konce v čele s Dead Freight, pravděpodobně nejlepší epizodou celého seriálu. 5. série, druhá část - 90% - To nejlepší nakonec. Nebýt několika přešlapů, které ale zároveň kopírují vývoj celého seriálu, by to možná bylo i absolutní hodnocení, ale přesto jsem dostal osmičku epizod, která zanechává tak silný dojem, že bych na ona slabší období s klidem zapomněl. Právě tady, ve chvíli, kdy jde všechno do háje a doslova všechny postavy jsou na pokraji katastrofy, je nejlépe vidět, kdo nám přirostl k srdci nejblíž. A až budu na Breaking Bad vzpomínat, vždy mu budu vděčný za to, že mi dalo jeden dokonale komplexní charakter, který se rázem vyšvihl mezi moje nejoblíbenější seriálové postavy vůbec. Na rozdíl od většiny (mnou navždy nepochopených) diváků to ale není narcis Heisenberg, Walter White, do sebe zahleděný neřád, ať už mu říkáme jakkoli. V mých očích je to zlomený a věčně životem klopýtající závislák a nešťastník, Jesse Pinkman. (20.05.2016) (menej) (viac)