Perníkový tatko

Stěží si od seriálu tohoto žánru přát víc. Má napětí, všechny sebenečekanější dějové zvraty jsou uvěřitelné, vyprávění nepostrádá originalitu, přitom si vystačí s reálnými lidmi bez supermanů, je o něčem - o zvládání nemoci, rodině, o drogách, o tom, kdy člověk má, anebo nemá právo překročit hranice etiky a zákona. (28.09.2015)

♪ "I don't like the drugs but the drugs like me." ♪  – aneb splnění amerického snu skrze periodickou tabulku prvků, rakovinu plic, disstrack na zdravotnictví v USA, kuřecí křidýlka, novomexickou muziku a komplexní studii charakteru/morálky jednoho bývalého učitele chemie. Bryan Cranston & Aaron Paul jako legendární (anti)hrdinové perníkového impéria v nejlepší kuchařské show v dějinách televizní tvorby o metamfetaminové jakosti 99,1%. Magnum opus Vince Gilligana, absolutní strop quality TV, a nezapomenutelnej cinefilní zážitek, kterej jednoduše nemá sebemenší obdoby. Nuff said. 💚💚💚💚 #jessewehavetocook! (21.11.2016)

Od dob Odpočívej v pokoji jsem neviděl nový seriál, který by mě dokázal tak strhnout. Zejména proměna hlavní postavy (nebudu psát hrdiny) je něco neskutečného, no a jak krutě si scenáristé pohrávají s divákovými sympatiemi a je jim to úplně fuk, to je obdivuhodné. Ze všech epizod se mi ani jedna nezdála zbytečná, v žádné se prázdně neplkalo, ačkoliv se mluvilo pořád - precizně napsané dialogy jsem si užíval stejně jako když se na sebe postavy jen dívaly a napětí houstlo. Bylo to vynikajících padesát hodin. (17.11.2018)

1. série: Náhul. Nebo spíš nášleh? To je jedno... Breaking Bad je tak těžce osvěžujícím seriálem, až mi to hlava nebere jako halucinace. 7 dílů komplet první série shlédnuto bez problémů za jediné odpoledne - tak dobré to je, to se mi nestalo ani u LOSTů. Už jen ze zápletky mi mohlo být jasné, že když se někdo (čti oduševnělý padesátník umírající na rakovinu) rozhodne vydělat balík pro svou rodinu tím, že začne vařit perník, bude o zábavu postaráno. Stačí sehnat patřičně pošahaného mladistvého dealera, a prachy se můžou (?) začít sypat... A i když je během padesátiminutových stopáží hráno z větší části na dramatické struny, sem tam je to i pořádně peprný černý humor. Hlavně zvraty před konci jednotlivých dílů jsou občas pořádně vtipné WTF. Jsem velmi mile překvapen a pozitivně naladěn na další dvě série - a tohle nejpíš bude TOPka (jinak vše podstatné řečeno v ostatních komentech: jeden z NEJ seriálů na pokračování a skvělá proměna hlavních postav - bezchybná "live" studie psychologie!). 2. série: Podařilo se úplně všechno: více napětí, více rozpiplávání jednotlivých postav, více humoru. Dva díly z druhé sérky aspirují na zdaleka to nejemocionálnější, co jsem kdy v bedně viděl... Zbytek je "jen" nepřekonatelným mixem dramatu a thrilleru: vážně úchvatné. Breaking Bad mě úplně pohltil, zboňuji ten seriál. 3. série hravě překonává naprostou většinu dramatických/krimi seriálů, jež jsem měl zatím tu čest na televizní obrazovce vidět. Poslední dva díly zkušení režiséři proměnili v nezapomenutelnou jízdu světem drogových kartelů, a i když to možná celé hraje na komediálnější notu, než tomu tak asi je ve skutečnosti :-), tak tam ten černý humor prostě patří - ale je ho tam VELMI střídmě; člověka spíš příjemně mrazí, než aby se přiblble usmíval. Maléry pana Whitea a fetky Jesseho jsou prostě k nezaplacení. 4. série: Možná nejlepší ze všech - minimálně posledních několik dílů patří k prozatimní špičce seriálu. Napětí, strach, a nebezpečně těkavé emoce v jedné z nejdokonalejších televizních jízd na světě. Jak tohle dopadne..? (06.02.2011)

Jak vidím ‚Perníkový táta‘, mám chuť extrahovat ricin z fazolí, ale to je asi tak jediná výtka. Od The Wire první seriál, který mě upřímně fascinuje tím, jak dbá na propracovanost děje, vymakané postavy a hlavně absolutní nepředvídatelnost. Tipování děje jsem vzdal v polovině druhé sezony, protože to nemá smysl. A to, jak Walter White, který ze dne na den pozná cenu a krátkost lidského života, pendluje na obou stranách zákona, přičemž (ne)vědomky stahuje lidi kolem sebe, je snad ještě lepší než v Dexterovi. Především proto, že momenty, kdy si uvědomujeme, že se opravdu stává zlým, tvůrci zprostředkovávají skrze úplné banality. Třeba obyčejné manželské rozhovory: „I’m not in the danger. I’m the danger!“ (28.04.2012)