Pátranie po jednej žene

Silný film. Nedovolím si dát méně než čtyři hvězdičky, i když by po mém soudu mohl mít trochu rychlejší spád. Ale asi je na něm vidět, jak se za čtvrtstoletí zrychlilo tempo filmového vyprávění... Sděluje věci, které se sdělují těžko, možná snáze skrze literaturu nebo poesii... Rozhodně to není mlácení prázdné slámy. Mužské a ženské vnímání je vskutku v tolika věcech odlišné a chlap má opravdu tolikrát pocit, že žena je asi z jiné planety... Samozřejmě, že ten "sluneční výlet" na závěr je jakýsi únik z reálného světa a taky jsem si při té scéně v benátském hotelu říkal: "ty pitomče, obejmi ji, víš jak moc se ve své ženské zranitelnosti potřebuje o tebe opřít"... A je asi typické, že tuhle základní věc v mužsko-ženských vtazích Niccolo nepochopil... Bohužel... Moc se zaměstnáváme hledáním faktů a málo nás zajímá, co druhý opravdu prožívá... Někdy je ta propast tak veliká a všude tolik mlhy, že ani nedohlédneme... (31.01.2008)

Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. (06.12.2009)

Zvětšenina se mi líbila, byť už tehdy jsem si uvědomoval, že jde o film tzv. na hraně, tzn. při překročení velice jemné meze by se naopak výsledný dojem mohl prudce snížit. Dobrodružství jsem na chuť nepřišel, a tak jsem očekával, jak dopadne mé třetí setkání s tvorbou tohoto uznávaného režiséra. Výsledek je opět víc než rozpačitý, a tak se pro příště už tomuhle italskému tvůrci obloukem vyhnu. Identifikace ženy je typicky festivalový kousek, který určitý typ publika dokáže přivést k nadšení, ale pro převážno většinu běžných filmových fandů jde o nekonzumovatelné dílko. Z mého pohledu je to silně sebestředná, manýristická a především nudná podívaná, po jejímž shlédnutí jsem mohl jen konstatovat, že jsem úspěšně zabil dvě a čtvrt hodiny svého času. Nejde zdaleka jen o přetaženou stopáž a k uzoufání pomalé tempo, ale jde i o kvalitu výpovědi. Na konci jsem totiž o režiséru Nicollovi, jeho hodnotovém žebříčku, vztahu k ženám a pohnutkách, jakými se řídí jeho chování k nim, věděl v podstatě tolik, co na začátku - tedy nic. Celkový dojem: 25 %. (14.09.2009)

Asi po čtyřech hodinách subjektivního času jsem se v domnění, že sleduju nějaký narcisticky rozvláčný "dictor´s cut", podíval na časomíru přehrávače, abych v hrůze zjistil, že ještě zbývá půl hodiny (samozřejmě z té standartní dvouhodinové verze). A to nejhorší teprve mělo přijít, vůbec už nemluvě o kýčoidním závěru. Invenčně naprosto vyčpělý film bez špetky sebereflexe. Na povrchu unylé a monotónní, uvnitř nedotažené, nahodilé a v kontextu italského neorealismu a vůbec myšlenkového kvasu toho období silně redundantní. U některých fragmentů mě přepadal pocit, že se dívám na nějakou adaptaci Rosamund Pilcherové. Z toho mě sice Antonioni vždy skoro okamžitě nějakým propracovaným záběrem vytrhl, ale to je od něho prostě zatraceně málo. (27.08.2010)

Film, který je podle mě protivně přesexualizovaný, odtržený od reality, beznadějně zaseklý v době svého vzniku a celkově nesnesitelný i svou délkou. Hlavní hrdina nemusí chodit do práce, tudíž má dostatek času řešit jakési pseudoumělecké problémy, klátit ženský (není bez zajímavosti, že všechny jsou ostříhané na krátko) a pořád se někam přemísťovat autem, což je ve výsledku skutečně úmorné. Dokoukat to bylo utrpení - tematicky podobný Fellini je úplně někde jinde. (07.10.2018)