Darca

Na začátku toho všeho byla zkáza lidstva. Jaká zkáza a proč k ní vlastně došlo, to už se z filmu nedozvíme. Přisuzuji to tomu, že na nějaké veletoče bortících se budov, trosky měst, nebo něco takového, co je známo z katastrofických filmů, nebyl evidentně rozpočet. Pro film je mnohem důležitější jeho myšlenka, s jakou pracuje, potažmo jeho značný filosofický rozměr. Divák, který koukne před projekcí na obrázky z filmu, si nutně musí říct, co má na filmu být filosofického, když zde bude pobíhat parta teenagerů vedená hochem, který se vyloupl z módního katalogu. A ono je to celé trochu jiné, než by se dalo předpokládat, žádná parta mlaďochů tam až tak tolik nepobíhá, i když výskyt mladých lidí pod šestnáct je patrný, je to poměrně střídmě pojaté, pokud jde o speciální efekty a překvapí to zejména v tom, jak se ta filosofická myšlenka o strádající společnosti, z níž byly vymýceny obyčejné lidské vzpomínky a emoce (pláč, smích, radost, strach,bolest, láska) a s tím související lidské prožitky a podněty, které by je vyvolaly (sex, hudba, ale i negativní záležitosti) během filmu slibně nabaluje, aby v podstatě v závěru nebyla nikam patřičně rozvinuta. V podstatě se jedná o robotickou společnost, v níž je aplikován umělý model rodiny. A celá tahle společnost je řízena přísnou předsedkyní a její Radou, stanovující striktní pravidla, jakýsi novodobý morální kodex, který je nutné bezpodmínečně dodržovat pro udržení pořádku v komunitě. Emoce se tlumí injekcemi, které se vpravují do těla na začátku každého dne. V popředí příběhu stojí mladíček Jonas, který nějakým způsobem splnil kritéria k tomu, aby se stal Příjemcem vzpomínek, na které má jedinečný patent postarší mentor a Dárce s tváří Jeffa Bridgese. Na um mně nešlo, proč se vlastně film lopotí s obnovou dávných vzpomínek, když něco takového předsedkyně Rady, ztvárnila ji Meryl Streep, téměř sadisticky potlačuje. Na co vlastně celý film sledovat schůzky Příjemce s Dárcem, když zřejmě divák od filmu bude očekávat mnohem víc. Nehledě na to, že své několikeré obdobné zástupce filmový svět už dávno má. Posléze totiž film začne být jakýmsi vzdáleným mixem filmů Potomci lidí a Equilibrium, i všech dalších dystopických nemožností, ovšem bez okázalé akční složky, což je překvapivé. Režisér Phillip Noyce sice nikdy moc akci nedal, úplně se jí ale nevyhýbal, ale vzhledem k jeho stáří, to přisuzuji tomu, že začíná senilnět a raději se desetkrát u filmu rozbrečí, než by udělal pořádný akční šrumec. Když už žádná akce, postavy by měly být alespoň minimálně propracované, nic takového jsem u nich nezpozoroval, nosná myšlenka by měla být zdárně dokončena, film je naprosto neukončený a vnímání světa v černobílém formátu, který se s každou příští nabytou emocí mění na barevný, už mělo dost prošlou záruční lhůtu. Představitel hlavní role, Brenton Thwaites vypadal, jak kdyby v životě nemrdal. Považte, v 26 letech si mohl dovolit hrát teenagera. Pěvecká hvězda Taylor Swift dostane jen zanedbatelný prostor, pokud máte rádi import z exotických zemí, je zde broskvička Odeya Rush. Film zdebilněl až postupem času, myšlenku měl docela zajímavou, jenže jakmile se měla dostavit nějaká rozmáchlejší, zdráhám se použít výraz spektakulární scéna, bylo zle. Všechno působilo zoufale laciným, neatraktivním dojmem. Celá výprava se prakticky smrskla do opakujících se leteckých záběrů na budovy. Škoda se rozepisovat, jak film vypadal, až se hlavní hrdina vydal spasit Společnost mimo vymezený sektor, tedy za hranice vzpomínek, nebo co to bylo za obr stupid nápad. Jeff Bridges si jistě napříště rozmyslí produkovat a vrhnout do kin film, kterému by spíš slušelo seriálové a ucelené pojetí. 40% (16.05.2016) (menej) (viac)