John Carter: Medzi dvoma svetmi

Pár slov o sex-appealu Taylora Kitsche, tragickém omylu Michaela Giacchina a jednom podivném déja vu. ____ 1, Čím se liší krásný chlap od ošklivého? Má se za to, že alfou a omegou přitažlivosti je hlavně zdravá a pěstěná pleť. Jinak řečeno, o sex-appealu chlapa nerozhoduje tvar obličeje, vystouplé lícní kosti a symetrický nosánek, nýbrž barva kůže. K Taylorovi Kitschovi se to bohužel ještě nedoneslo, protože je ve filmu bílý jako stěna. Jistě, jako veterán z americké občanské války a zlatokop se asi neměl kdy a kde opalovat, jenže vypadá jak bledule, nikoliv jako leader hodný své role. Všechny ty hordy animátorů a trikařů tak zapomněli na to nejdůležitější – nabronzovat Kitsche a dodat mu tím alespoň trochu na charismatu. Opálená kůže rovněž přidává pěkných pár let navíc, což by mu jako mladíčkovi (některý starší dámy by řekly „mladý maso“) jenom prospělo. ____ 2, Tragický omyl Michaela Giacchina spočívá podle mě v tom, že nerespektuje sluchové pole člověka, což je takový ten známý diagram udávající výšku a hlasitost hudby, kterou ještě vnímáme. Jak známo, největší oblast zabírá zvuk, o něco méně hudba, a úplně nejméně řeč. Dává logiku, že třeba sbíječka přehluší dialog dvou lidí, a ne obráceně. Konkrétně jde o to, že Giacchino skládá neuvěřitelně starosvětsky. Důrazem na živý orchestr a jeho nástrojové sekce (dřeva, žestě, smyčce…) evokuje ze všeho nejvíce epochu klasického Hollywoodu, kde se skládalo úplně tímtéž způsobem. Mají proto plnou pravdu ti, podle nichž pobýval Giacchino posledních padesát let v hudební hibernaci. V klasickém Hollywoodu, kde se s hudbou praly pouze dialogy, takový způsob skládání sice nebyl problém, jenže v post-klasickém Hollywoodu, který se datuje někdy od 70. let prvních blockbusterů, se s hudbou začaly prát vedle dialogů dost výrazně i zvuky. A ty hudba, jak dává poměrně jasně najevo diagram sluchového pole člověka, který říká v zásadě něco jako „zvuk > hudba > dialogy“, prostě nepřemůže. Často vám v takovým případě nepomůže ani to, že složité vyloženě epickou a masivní hudbu jako zde Giacchino. Vypadá to totiž zhruba stejně, jako kdyby vám někdo pustil něco od Mahlera a přitom vám strčil hlavu do těsnýho plechovýho hrnce a mlátil do něj pokličkama. Ta hudba to tváří v tvář různým ruchům, skřekům a zvukům prostě neustojí, zvlášť tak vysoce intelektuální a romantická hudba Giacchina, která si vyžaduje spíš sluchátek, než aby se přetahovala s čímkoli dalším. A nevyplývá právě odsud, proč je nesmyslné obviňovat některé skladatele v čele se Zimmerem z líbivosti? Není ve skutečnosti tato líbivost podmínkou, nikoliv nějakou volbou, jak se prosadit v blockbusteru? Samozřejmě, míchačky zvuků, hudby a dialogů mohou leccos zachránit - vyzdvihnou dialog, stáhnou sílu hudby, v pauze mezi slovy mohou hudbu nepatrně zesílit, jinde vygradují hluk nebo zase zeslabí hercovo slovo do tichého šepotu -, jenže jak vám poví většina skladatelů, ten proces není jen o vzájemné spolupráci, ale i soutěživosti. Jak kdesi poznamenal Paul Haslinger, všichni se na začátku poplácávají po zádech a pak s vaší hudbou totálně zametou. ____ 3, Sice se ve spojitosti s Johnem Carterem často zmiňuje Avatar, ale ten film svou až nesmyslnou epičností připomíná spíš historické velkofilmy, potažmo hollywoodské křesťanské superfilmy jako Ben Hur, Spartakus, Král králů či Quo vadis. S Avatarem sice John Carter nějak vnějškově souvisí, jenže Avatar pojednával o biocentrickém uctívání přírody v duchu hlubinné ekologie, kdežto příběh John Cartera je mnohem konfliktnější (autor románu Burroughs fakticky předpověděl brutální rasovou segregaci nacismu) a hlavní postava připomíná spíš nějakého Boha než malou částečku, která by se rozpustila v širším celku. John Carter zkoumal to, co nás rozděluje, Avatar hledá něco, co by nás sbližovalo. Kuriózní je nicméně skutečnost, že Camernovovi ty postavy přesto fungují mnohem lépe než Stantonovi. Podle všeho je tedy celkem jedno, jestli vycházíte z neopohanství a panteizmu jako v Avatarovi, nebo stavíte na nějakých ryze nepřehlédnutelných individualitách. Podstatné je spíše to, jak dobrý scénárista jste. Ten rozdíl mezi přístupem Avatara a Johna Cartera je dán i hudbou: v Avatarovi nemají postavy své motivy, kdežto v Johnu Carterovi ano (Carterův motiv zazní poprvé při útěku z vězení v Get Carter, zatímco velmi smutný motiv princezny se ozve prvně v Thark Side of Barsoom poté, co se jí rozbije zařízení vysílající modrý paprsek; oba jsou dále variovány). Historie se nicméně podle všeho skutečně navrací a opakuje: tehdy v 50. a 60. letech za Kleopatry či Desatera přikázání Hollywood bojoval proti televizi, dneska bojuje proti smart-televizi, tehdy nasadil širokoúhlou Cineramu nebo Cinemascope, dneska prostorovou stereoskopii. (05.06.2012) (menej) (viac)