Duel Frost/Nixon

Dvouhodinová konverzace, která reflektuje jeden z černých stínů amerických dějin a přitom důkladně pitvá rozmanité lidské charaktery, je tažena řemeslně spolehlivou Howardovou režií a hereckým galakoncertem všech (!) zúčastněných. Ale i přes tu výjimečnost vedlejších partů je to nakonec výborný Martin Sheen a jeho kreakce ‚sedmdesátkového‘ metrosexuála, který padá na hubu, a hlavně (nebojím se užít slova) geniální Frank Langella, na nichž to přeci jenom stojí. To, jak Langella proniknul do postavy Richarda Nixona – vysokého, ale shrbeného muže, kterého dva roky aféry vyšťavily na kost, a on přesto stále má tu temnou jiskru v očích a ostrý jazyk, jímž dokáže odhánět protivníky – mi v mnohém připomíná olejářského magnáta D. D. Lewise. Fakt, že byl v ocarovém klání Langella politicky upozaděn ve prospěch homosexuálního Milka, mě nazdvednul ze židle. A závěrem ještě k Ronu Howardovi – nábožensko-konspirační křepčení odpuštěno, protože vizuální pojetí (vynikající střih i kamera) a celkový švih posouvá film na absolutí vrchol. Společně se Stoneovým W. jeden z nejzajímavějších ‚politických‘ filmů poslední doby (možná i let). (27.01.2009)

Nikdy v životě jsem nezalhal ani nezamlčel žádnou informaci a patrně bude snadné uvedené tvrzení vyvrátit. Jenže já jsem Čech, takže se čelem k nezvratným důkazům nepoložím a budu si stále brumlat svou verzi. To americký prezident Nixon, to je jiné kafe. Lží se sice živí, ale tváří v tvář nepřesvědčivému důkazu se sesype jako domeček z karet a přizná se i k tomu, za co může Ford, Lincoln nebo nějaké jiné americké auto. To ve mně vzbuzuje pocit, že americký politik skutečně slibuje to, co slíbil a odvolává to, co odvolal, ale stejně tomu nemohu uvěřit. A co se týká filmu, tak moc napínavý nebyl, neboť patrně nejsem jediným, kdo již dříve obdržel informace o tom, jak to tenkrát dopadlo a cesta k vítězství novináře nad politikem rozhodně nebyla vydlážděna nějakou úžasnou zábavou. (01.11.2013)

Nejde konkrétně o Nixona a rozhodně to není duel. Duel by znamenal komunikaci, možnost dorozumění na osobní rovině, a tedy životní naději. *** Tohle je mnohem misantropičtější, obecné podobenství o člověku, který vykonává moc, a přitom je dost moudrý, aby nežil jako otrok mechanických principů, ale vnímal jedinečnost, neposouditelnost každé situace. Takový člověk chápe i podmínky svého postavení – a svého prokletí. Nevyhnutným důsledkem pro každého velkého státníka je, že koná na úkor vyprávění – že s veřejností nemůže komunikovat svá rozhodnutí jakožto součást svého osobního příběhu – vždy bude zredukován, nikdy se nebude moci sdělit těm, k nimž může ze své pozice mluvit. Možnost být sám sebou mezi těmi, kdo o něm vědí, nepřímo úměrně klesá s rostoucím veřejným vlivem, a čím větší vliv, tím více povinností, úkonů, a tím méně času své konání vysvětlovat i těm nejbližším. Natož svůj příběh, své důvody, své vidění světa uhájit před masami. Nejmocnější člověk světa pak nemá z podstaty věci šanci zůstat v živém spojení ani s přáteli – leda se mlčky přítelem stane ten poslední, ten nejvěrnější spolupracovník, který mu u všeho byl po boku a vytrval, a v porozumění se stejně smí jen tiše doufat, protože na to všechno si říct, už nikdy nebude dost času – a odvahy riskovat, že ztratí i jej. Takový dluh nelze uhradit, ani po odchodu z výsluní. Člověk-konatel odchází sám s vědomím, že vlastní život ve skutečnosti prožil ve stínu, v samotě za reflektory. *** Film nemírně přesně zpřítomňuje okamžik, kdy to takovému muži naplno dochází – z politiky musel odejít, protože jeho konání nebylo pochopeno, a protože se nedokáže sdělit, nebude se tam moci ani vrátit, aby smysluplně pokračoval. Sám sebe přitom překvapí, když kývne na možnost rozhovoru (kterou mu tak absurdně naservíruje figurka anglického páska, moderátora ze zábavních pořadů, jenž nemá o ničem páru, nezná nic než televizi a k interview ho vedou naivní důvody a rozhodně není možné, že právě on by státníkovi mohl pokládat správné otázky – musel by si z něj důstojného protivníka do duelu teprve vychovat – a na to není v zábavním průmyslu prostor stejně jako v politice), jakožto na svoji šanci pokusit se lidem všechno říct, jak to bylo – překvapí totiž sám sebe, že v to ještě doufá, že by chtěl. Že pořád ještě v koutku cynické duše touží po porozumění, po blízkosti, po tom, aby ho někdo poznal. Když se to nepodaří, zůstává konečně zklamaný a smířený sám, svoje paměti pro veřejnost, k nimž se upínal, nechá sepsat tak, jak si to žádá lid a rádcové, a se svým příběhem a zbytkem sil odchází do ticha. *** Člověk se neubrání myslet na všechny velké státníky, od antiky po naši havlovskou současnost, kteří brali svou pozici jako úděl, jako nevyhnutnou zodpovědnost, a po nichž nám zůstávají cynické a filosofické texty o nemožnosti dorozumění, a nebo ani to. (01.01.2012)

Do detailů vypiplaná víceméně komorní konverzačka s lahůdkovým obsazením (z "vedlejších vedlejších" rolí si zaslouží vypíchnout Kevin Bacon) a dalšími z fascinujících hereckých transformací na obou stranách barikády - jak Langella, tak Sheen jsou naprosto neskuteční. Budu se muset podívat na skutečný záznam rozhovoru toho zlého prezidenta z Futuramy - a to je právě to, k čemu by měl vybídnout dobře natočený film podle skutečné události. Frost/Nixon je po všech stránkách vynikající řemeslná práce, ale je to přece jen trochu těžkopádné a sledování ne úplně příznivé. Reprízu si tak asi dám až za dost dlouhý čas... ale kdybyste někdo měl sestřih fotek a záběrů Rebeccy Hall na té módní vlně, kterou prezentovala tady, určitě se potkáme při jejím sjíždění;) 80%, i když samotní herci jsou zcela a bez výjimky stoprocentní. (25.09.2012)

Mám rád tenhle žánr rekonstrukce velkých politických dramat a o to více je mi potěšením sledovat rekonstrukční snímek typu Duel Frost/Nixon, navíc ještě posílený o fakt, že je to zjevně opus magnum tak věhlasného a renomovaného režiséra, jakým Ron Howard bezesporu je. Filmů o aféře Watergate již bylo natočeno bezpočet, připomeňme namátkou legendární Všechny prezidentovi muže či trochu kontroverzního Nixona Olivera Stonea. Ron Howard ovšem svým snímkem mapuje extrémně krátký časový výsek celé aféry i biografie prezidenta Nixona, slavné interview televizního moderátora Davida Frosta. Jeho rekonstrukce je precizní a v pravém smyslu toho slova prestižní a ,,áčková", od dokonalé stylizace herců a skutečně výtečného castingu přes naprosto autentickou mizanscénu až po reprezentativně dokonalou formu hollywoodského velkofilmu. Do centra pozornosti je postaveno slovo a celé drama je do značné míry konverzační, přesto je meritem věci vizuální vjem a metatextem filmového média popisována síla pohyblivého obrazu - ,,Víte, prvním a největším hříchem a taky klamem televize je, že zjednodušuje, zmenšuje velké, komplikované představy, časová období. Celé kariéry se zmenší na jediný záběr." Ron Howard se tak soustředí na detaily a divák je tedy upozorněn na opakující se detailní záběry italských bot bez tkaniček, gest, obličejů, až je pozvolna připraven porozumět obrazu zásadnímu - detailu zlomené lidské tváře odstupujícího politika. O čemž je vlastně celá politika, zjednodušená na bilboard tváře s jednoduchým sloganem, politickou debatu mluvících hlav, prezidentský portrét na všech úředních místech atd. Jestliže si něco z celého snímku můžeme vzít i my tady, pak je to smutné poznání, že naše demokracie je ještě hodně nezralá a nepřipravená fungovat podobným sebeočistným způsobem, jako je tu zobrazováno. Duel Frost/Nixon je pro mne (i přes pochopitelné zjednodušení a zčernobílení události) jedním z nejzajímavějších politicky motivovaných filmů americké kinematografie... Podobné filmy: Nixon, Secret Honor (19.04.2010)