Eliška má ráda divočinu

Tohle jsou devadesátky, mladej, a ne nějaký posraný milénium! A tohle je (jak to, že Hirnlego a A_Fish nemají můj bod a Ony a Lupuscanis ano?) jeden z hlavních kandidátů (když zapřu celýho Magistra Švankmajera) na nejlepší, nejpropracovanější, nejnádhernější, nejnabitější, nejúžasnější a prosim pěkně nejdomyšlenější a nesmysluplnější český film za celých těch minulých třicet let, arci mě poslední minuta před titulky naplnila rozpaky a smysl jejího překvapení mi asi hned tak nedojde. Na přelomu tisíciletí musely být planety ve velmi pro českou kinematografii neblahém postavení: Postel, Eliška má ráda divočinu a Návrat idiota - tři nejlepší z tuzemských v letech 1998 a 1999 vzniklých filmů, z nichž dva byly autorským debutem, jen Idiot je Gedeonův druhý - však běda, od něj, od Reifa ani od Otakára jsme víckrát nic vidět nemohli. To je kruté. Natočil snad v novém tisíciletí Vorel nebo Trojan, o Hřebejkovi atd. ani nemluvím, tak dobrý film, jako je Otakárova Eliška? Eliška!, která není jen samoúčelným báječným, zběsilým a přece rytmickým tancem barev, zvuků, pohybů a slov, není ani jen detailně a nesmírně precisně vybroušeným klenotem. Je možno vidět, že je to film o těch samých věcech jako jiné filmy, jen forma podání se liší. Chtíč, drogy, zločinnost, manželské krize, vztahy rodičů a dětí, sousedské vztahy, menší a větší hříchy, ambice, obživa, užívání, otázka smrti. Co se jinde ukazuje, vypráví, řeší a prožívá tu setrvačně všedně, tu v náhlých zvratech, tu opatrně a tíživě, tu v dramatických, nesnadno napravovatelných střetech, nebo zase dětinsky v komediích, v Otakárově filmu se ukazuje, vypráví a řeší – děje – jako nepřetržitá bizarní show – je to však show životních forem – protože Eliška má ráda Divočinu. Co postavy v jiných filmech i v reálném životě zamlčují, říkají potichu nebo stranou, či pro co hledají vhodná slova i vhodnou příležitost (a tu a tam i ty reálné osoby potřebují nápovědu scénáře, jíž se jim v Elišce dostává), co je zraňuje, co je dráždí, co je potěšuje a činí šťastnými, k čemu teprve musejí dozrát, co pociťují – to se zde odehrává v tanci bezprostředních promluv a gest paradoxně autentické manýry. K čemu tíhnou nebo co charakterizuje jejich jednání, to „zjevně“ činí (srov. pokojskou Renátku při „úklidu“ pokoje, Hedviku v cukrárně atd. atd.). Ale v podobném monstrózním „gestu“ se odehrávají i běžná konvenční předstírání, která ani nejsme zvyklí u sebe reflektovat (srov. vzájemnostní sousedskou předávku šatů a olejíčku Elišky s Renátkou). Že místo skutečného jednání často vidíme symbolické úkony, mu na skutečnosti neubírají, ba naopak! Příběh jako takový je však stejně prostě kompaktní jako v každém druhém filmu. S přihlédnutím tedy k tomu, že sestává převážně z v podstatě běžných situací a dějů, může se divák velmi obohatit, jelikož má možnost ony běžné životní situace a vztahy nahlížet zpět skrze onu hýřivou manýru zjevnosti jako jedinečnou optiku. Pověstný „italský temperament“ obou hlavních postav je pak vhodným médiem k tak bezprostřednímu vyjevování a zpředmětňování vzájemné zlosti, že tato, jakkoli pochází z křivd a zklamání nikoli malých, nemá možnost otravovat lásku v jejich nitru (tím víc je mi stále nepochopitelným závěr filmu). K tomu, co jsem výše napsal, dlužno doplnit malou výhradu: ani Otakárův film není prost situací vpravdě dramatických, při nichž divákovi (totiž mně) tuhne krev v očekávání tragických zvratů. Stejně jako pracuje s běžnými životními situacemi či společenskými jevy, pracuje také s běžnými filmovými dramatickými postupy – jako s prostředky, ale zároveň jako s objekty své vlastní metody, což je na jakési metaúrovni korunováno (nevím, zda originálním, nicméně skvěle zakomponovaným) motivem nalezeného scénáře. Každý náruživý reflektovatel dějin kinematografie pak musí ocenit, do jakých konců (ba i začátků - je tu scénář, přijíždí režisér, točí se film) Otakáro dovedl odedávna již zejména v komediích oblíbený motiv finálního příjezdu kohosi, jehož překvapivá identita a odhalené záměry mnohé objasní (postavám i divákovi) a uvede na pravou míru. A toto vše bylo provedeno překrásným způsobem. Že je zde jedna z nejepesnějších filmových hudeb, nikomu nevnucuji: mně se líbí, jinému nemusí. Co však žádnému divákovi neodpustím, je úchvatná kamera, tvorba a sledy záběrů (o scénografii nemluvě), naprosto grandiózní práce se zvukem, skvělé obsazení a hraní od hlavních rolí do posledního křoví, mravence a vosy a zřídka slýchanou úplnou absenci hluchých, přiblblých či nepatřičných dialogů. Lze si přát víc? Lze: Kromě výsostného uměleckého zážitku a královské zábavy vděčím Otakárovi též za trvalé objasnění, proč mi vždycky česká hymna bez slovenského pokračování připadala tak – nehotová. (24.10.2020) (menej) (viac)