Hobit: Smaugova pustatina

Je vidět, že Jackson má vlohy udělat desetihodinový epos i ze tříokénkového Snoopyho. Coby poměrně zasvěcenému Tolkienovci (dokonce i Silmarillion jsem přečetl anglicky víc než jednou) mi zásahy překvapivě moc nevadily. Ba naopak, veledlouhé stopáže trilogie bylo v prvním filmu dosaženo relativní rozvleklostí, zde od cca třetiny filmu tempo vyprávění fungovalo, a to, uznale pokyvuji, právě v ději přidaném Jacksonem. (Navíc jsem asi měkkota a snesu variaci na Tolkienovské zamilované páry bez keců.) Takže, vyznění příběhu bylo úplně jinde, ale nakonec šlo o překvapivě kompaktní a kvalitní film vzhledem k jeho nevděčné "prostřední" pozici v rámci trilogie. (19.04.2014)

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává. (16.12.2013)

Vrchol se blíží. DoS nabízí o poznání více akčních scén, násilí, temnoty a méně „rodinného“ humoru. PJ si dovolil výraznější odchylky od předlohy – pryč jsou doslovné přepisy dialogů jako v Neočekávané cestě. Minimalizovány jsou taky kamerové jízdy a působivé velké celky Zélandu, protože dvojka je indoorovější a také tmavší. *Spoilery* Mistrným tahem bylo trpaslíky nezavřít do sudů a nenechat v relativním poklidu dojet do Jezerního města. Skupina je pronásledována skřety a brzy přichází třetí strana (elfové), která bitku ještě více rozjitří. Celkově jsou skřeti ohavnější, děsivější a nechutnější, na Bilba postupně dopadá zhouba Prstenu, družina strádá, rozděluje se a Gandalf končí v kleci jako zvíře, atmosféra je cítit zoufalstvím a předzvěstí krutých časů – takhle má vypadat pořádná fantasy!/// Legolas dostal až příliš mnoho prostoru, takže pokud jste se posměšně šklebili u jeho sjíždění po štítech ve Dvou věžích a olifantích chobotech v Návratu krále, připravte se na nášup desítek neskutečných kousků, kdy ztepilý blondýn elegantně slajduje po pavoucích, skřetech a na hlavách trpaslíků dělá roznožky, které by mu záviděl i Van Damme. Rusovlasá Tauriel (krásná Lily) do příběhu zapadla poměrně hladce, byť s sebou přinesla lehce přebytečnou milostnou linii o nedovolené lásce lidí z dvou ras, (což někomu může připomenout Arwen s Aragornem), ale jde spíše o okrajovou část vyprávění./// Závěrečné scény se Šmakem (Cumberbatch má bohužel hlas hodně upravený) chtějí být novátorské a dravé. Družina se tak oproti knize nekrčí uvnitř hory, ale narychlo proti bestii organizuje bitvu epických rozměrů, ovšem vystavěnou na mnoha proměnných (ty pece!) a notné dávce štěstí (drak působí chvílemi jako imbecil, neboť skupinu opakovaně těsně míjí a nespálí ani kus trpasličího plnovousu!). Střihově je to nepřehledné, a i když je Šmak trikově docela autentický, je prostě poznat, že se honí v umělé hromadě mincí, sádrokartonových síních a u zadků jim hoří digitální oheň. Celkovou atmosféru rostoucího zla výborně podtrhne Bilbo svým zoufalým výkřikem do hlubin Ereboru, kterým film končí – a už se naštěstí nevrací k dvěma paralelním liniím v Jezerním městě, jež trochu otravně přerušují akci s marnivým drakem. P.S. Shore se překonal! 80–85 %. [Kino, 2D s titulky] (11.12.2013)

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě. (30.04.2014)