Hobit: Smaugova pustatina

Šmakovalo. Hora zlata a drak k tomu, komu by to nebylo po chutí? Druhá část vyprávění se nese ve svižnějším a o dost temnějším tempu. Jackson si užívá prostoru a představuje nové linie (které si sice mohl odpustit) přínášející drobné novinky i čtenářům předlohy. Sličná Tauriel s tváří Evangeline Lilly má jedno z nejkrásnějších hudebních témat, co Shore složil. Bilbo a jeho parta padají z jednoho průseru do druhého, ale zaujmou především konfrontací s hmyzem, jízdou na soudku a finálním utkáním s pánem pod horou. Cumberbatch má letos záporáckou sezónu (střihne si tu ty nejmocnější). Nadchlo mě provedení Šmakova příbytku, které předčilo má očekávání stejně jako drak samotný. Ta hravá konverzace, ta akce. Ruší jen Gandalfova přípravna pro finále, ale jen velmi lehce. Opravdu užité a lehkou natahovatelnost akceptující. Konec byl v kině komentován rozladěným mlčení, šumem a finálním "To snad ne!", ale upřímně nemohli to utnout v lepší chvíli. Příští rok to zapadne do sebe a tuším, že Epizoda 3, bude řádná řež. (13.12.2013)

No jasně, že jsem šel na Hobita do kina. Hned den po premiéře, vždyť to musí bejt. To, že jsem ráno málem nevstal do práce, protože film měl tři hodiny a do toho se mi zamíchaly reklamy s ukázkami na půl hodiny a stejně tak v půlce filmu 15ti minutová přestávka, ať vezme čert. Ale pořád musím říct, že jsem si to užil tak, jako se mně to už hooodně dlouho nestalo. První Hobit byl takovej nemastnej a neslanej. Peter si hodinu a půl pohrával s Roklinkou a než se něco rozjelo, byl vlastně konec. Druhej díl má ale koule. Je plný akce, která ne a ne skončit. Někdy jsem si vzpomněl i na druhý díl Pána Prstenů, kde se vlastně většina filmu odehrála v bitvě o Helmův Žleb. Musím ale uznat, že některé scény Peter připravil fakt geniálně, že jim nešlo nic vytknout. Taková scéna v sudech bude jednou pojmem, která bude mladý režiséry učit toho, jak některé scény ve filmech natočit dynamicky. Tak vtipnou, zároveň akční a efektivní scénu jsem neviděl a nevím, jestli ještě někdy uvidím. Do toho to boží prostředí, boží postavy, kde každá má svůj smysl (taky proč by ne, když Hobit bude mít něco přes devět hodin, jako celek) a především Středozemě! Ta Středozemě, do které se vracím pokaždé, kdy mě moje fantazie přestává fungovat. Byla to krása, neuvěřitelný zážitek. A jsem rád za to, že se kolikrát u tohoto filmu řeší, zdali by se elfka vůbec měla bavit s trpaslíkem a jestli by se s ním vůbec měla nebo mohla skamarádit. To je totiž podstata všech fantasy světů, a když se najde někdo, kdo má chuť tohle řešit, tak nelze dodat nic jiného, než že ten svět opravdu existuje mezi námi. Má takové kouzlo, že nevím, jestli ten rok vůbec budu schopný počkat. Skončilo to totiž tak náhle, že ani týden po tom jsem se z toho ještě pořádně nevzpamatoval. (18.12.2013)

Já musím začít něčím, čím jsem tady snad ještě nikdy nezačal a čím by se asi ani komentář k filmu začínat neměl, ale já si prostě nemůžu pomoct a musím se prostě z toho vypsat hned. Je to hudba. Howard Shore vytvořil tak krásný soundtrack, který je jako když přijdete na hrad plný tajemství, fantazie, dobrodružství a vy k ceně lístku na tenhle hrad dostanete toho nejlepšího průvodce na světě, přesně takhle tady na mně působí je hudba pana Shora. Pokud jde o film, tak já doslova obdivuju Peterovo umění vyprávět obrazem. Peterovu schopnost vyvolat smích, pocit strachu, nechat vyniknout nádherné exteriéry Nového Zélandu, navodit atmosféru strachu, ale i naděje, bez jediného dialogu považuju za naprosto geniální. Šmakova dračí poušť v sobě nemá velkolepé bitvy, ale o to víc vynikne akční útěk trpaslíků z elfího království , takhle zábavně hravou akci jsme už dlouho neviděl. Trošku zamrzí větší množství elfích dialogů, které miluju, protože to nejsou jsou to tuctový knižně scénaristický kecy, maj v sobě mnoho krásy a síly. Naopak jsem docela rád, že Gandalf zde nemá tolik prostoru. Nic proti němu , kdyby u nás kandidoval na prezidenta, tak ho okamžitě volím, ale já bych s nim prostě nikam neputoval, ten jeho kukuč typu „já vím víc než ty“ by mně po chvíli asi pěkně sral, nevím sice jak to cítí Bilbo, nebo dřív třeba Aragon, ale já bych si v jeho přítomnosti připadal jak absolvent zvláštní školy. Musím však ocenit že právě Gandalfův výstup má v sobě nejvíc temnoty. A o co šetří Šmakova dračí poušť na emocích ve svým příběhu, o to víc je dává do obrazu a hudby. (11.12.2013)

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě. (30.04.2014)

O třídu lepší prvního dílu, kdy Jackson krotí hlavně sám sebe, dává dokupy jakýs takýs souvislý děj, byť s lehkou pachutí vynuceného intermezza, a především dává k dobru okřídleného ještěra, jemuž není v ringu digitálních příšer rovno a zahlazuje tak v závěru rozpačité dojmy z jinak veskrze matných (Medděd) a rovnou i zbytečných (Tauriel) postav. (31.03.2014)