Biela stuha

Chirurgicky přesný řez napříč uzavřenou komunitou, jež se rozprostírá kolem starých, zkostnatělých pořádků (a to v předvečer jejich pádu) - středobodu dogmatické církve a skomírajícího panského stavu, tedy institucí, v nichž má první i poslední slovo mužská ješitnost, kde ženský hlas rozumu a rozvážnosti je zavčas umlčen. Pokrytectví a prohnilost patriarchálního modelu, na kterém byla později úspěšně postavena i štvavá nacistická ideologie, se promítá do podoby celého filmu. Násilí (páchané na dětech) se odehrává mimo záběr, za dveřmi, z dosahu našeho pohledu, je důmyslně skryté – nikoli však proto, že by bylo šokující či tabuizované. Dopady rákosky jsou ve své neviditelnosti bolestivější a intenzivnější - pro diváka i ve „výchovném“ a autoritářském účinku na potenciální trestané. Na rozdíl od psychického teroru (který kolem sebe šíří muži a otci v jedné osobě) průběh fyzických brutalit téměř nikdy nevidíme – snad jen v jejich počátcích či mírnější, zlomyslnější projevy. Konfrontováni jsme výhradně s následky. To nás spolu se znepokojenými vesničany uvrhá do nejistoty a skličujícího děsu. Tajemné nehody jsou pro nás stejně nepochopitelné, hrůzné a náhlé jako pro protagonisty. Oficiální orgány, které jsou na vyšetřování povolány, se navíc ukazují jako naprosto neschopné. Stopy vedou odnikud nikam. Ne vždy se násilí projevuje navenek, ne vždy má jednoznačnou podobu a pachatele. Děsivost tedy plyne především z jeho nehmotnosti, nevyzpytatelnosti s jakou se zjevuje a "podprahového" působení, které je zatěžko pojmenovat a vymýtit, zvláště pokud se dotýká nedotknutelné dětské duše. Společně s vypravěčovým přímo zúčastněným mladším já (jehož zestárlý hlas objektivně, bez emocí příběh uvádí a komentuje), se snažíme přijít záhadě na kloub, odhalit zdroj tušeného zla. Do odtažitého, „artově“ nejednoznačného, ba až chladně rekonstruujícího vyprávění vstupuje živelný, žánrový prvek – detektivní vyšetřování, v němž učitelův bystrý intelekt čelí organizovanému úsilí neviditelné zášti. (Učitel je zároveň jednou z mála postav, která zcela nepokrytě vyjevuje své city a nebojí se poukázat na ohnisko problémů. Nepřekvapí proto, že do vyprávění vnáší i hřejivost upřímné, pokorné lásky.) Jistě, Haneke mohl „skrytou hrozbu“ potlačované přirozenosti a morální křivice zobrazit konvenčně - snad jako nabírající se bouři na obzoru, kterou doprovází tlumené hřmění předjímající kanonádu 1. světové války. Toho se však díkybohu vystříhal. Napětí a hrozba se skrývají ve zdánlivě idylickém a čistém, počínaje symbolikou bílé stuhy, která má dětským hříšníkům připomínat pošpiněnou nedotčenost a nevinnost, a konče projevy přírodní božskosti, jejího nezaujatého řádu. Výhružku artikuluje temné hučení větru v korunách stromů, třepetání neklidných listů, malebné bukolické záběry na lány obilí, klasy stydlivě se třesoucí v mírném vánku či pole udušená sněhem pokrytectví, pod nímž vyčkává cosi shnilého, špatného a zvráceného. Jako by i příroda – stejně jako neproniknutelné dětské tváře – cosi skrývala před svými obyvateli i před sebou samou. Podobně expresivně ve své „asketické“ přísnosti působí i kamera, střih a zvuk; na milimetr přesné rámování, strohý černobílý obraz bez jediného vizuálního kazu, pravidelný, ustálený rytmus, který se vzhlíží v neměnném cyklu ročních období, absence diegetické hudby a umírněné ruchy. Máloco je tak znepokojivé a krutě výmluvné jako příliš dokonalý zevnějšek bez příkras, pod kterým tušíme zradu a rozklad; nesčetné perverze, nenávist, závist, vulgárnost a omezenost. Když jsem se za doprovodu andělského chorálu propadl do mrazivé temnoty nevyhnutelné budoucnosti a smutných následků, které promění svět, bezděky mě zamrazilo do morku kostí. Kde děti dříve pouze mlčky přihlížely, nyní konají. Z obětí se stali vykonavatelé msty, kteří svou krutostí volají po naší (rodičovské) pozornosti a neopětované lásce. Kdo je vinen? Řečeno s Jaspersem – my všichni. Haneke však nesoudí, pouze se zamýšlí - a to maximálně věcně - nad jednou z mnoha příčin německé tragédie. Bílá stuha je (fikční) vizuální antropologií par excellence. (27.02.2011) (menej) (viac)