Umierajúce zviera

Poslechněte si tohle: před 200 000 lety první Homo sapiens uzřel bludičku ženského pohlaví. Po uvolnění Fenylethylaminu se začal červenat, bludička taktéž a prostě láska jako trám... Říká se taky, že člověk (zamilovaný člověk) má strašný nutkání svou lásku ochraňovat, být s ní. Tak hergott, proč nechal Kingsley mou milovanou Penélope na holičkách ve chvíli, kdy po něm toužila? Člověk pak začne přemýšlet, zda-li byla jejich láska opravdu opravdová. Co když on toužil po pevné kůži a ona po tučném kontě? No, film říká, že se milovali, ale prostě v mém mozku hlodá brouk jménem Pochyby a ten říká, že jsem jim to moc nevěřil. Ale herecké výkony zmiňovaných herců nepotřebují komentář epických rozměrů. Byli boží.. P.S.- červenáte se? Tak se červenejte.. Čau (20.03.2009)

Kingsley sa snaží, robí čo môže, ale postava, ktorú tu hrá, mi prišla trápna. Nijako som tohto po uši zamilovaného profesoríka nedokázal pochopiť, uveriť mu. Nepožadujem od postáv aby mi boli sympatické, ani rozumieť im nutne nepotrebujem, naopak, mám rád, ak pochádzajú tu a tam zo spektra pováh môjmu vnímaniu vzdialenému. Ale potom je nevyhnutné, aby boli ďaleko plnšie charakterizované, detailnejšie vykreslené, než ako sa to podarilo tvorcom tohto prepisu. Tento do typickej mužskej povrchnosti a sebaľútosti ponorený senilák mi však bol ukradnutý. Nič iné, než že je "frajerkár", som sa o ňom nedozvedel. Nevzbudil teda vo mne najmenší záujem o komunikáciu či porovnanie si postojov. Jeho mladučký ženský náprotivok, nech je jej predstaviteľka aká chce krásna, tá tiež nenaplnil predstavu plnokrvnej femme fatale, kvôli ktorej stratí hlavu hoci ten najväčší cynik (ktorí, ako vieme, ju inak veľmi často strácajú prví). Skrátka ma ich ten románik neoslovil a môj pocit, že niečo tu zúfalo chýbalo následne potvrdil Marigoldov komentár. Tak ak je kniha aká on píše, potom je všetko jasnejšie, ešte aj ten melodramaticky záver by mohol byť v poriadku. Vo filme otrávil, pôsobil lacno. (22.03.2013)

„Je možné, že tohle je poprvé, co si spolu doopravdy povídáme?“ – „No...po dvaceti letech šukání to není tak zlý. Znám dost lidí, kteří se k tomu nedostali ani po čtyřiceti letech manželství.“ Umírající zvíře je velmi pocitový film, a pokud se nedokážete dostat na stejnou vlnu, filmem se dost možná pronudíte. Mně se však naštěstí „naladit“ podařilo. Lví podíl na tom má opravdu výborná klavírní hudba (hlavně Erik Satie!), která možná nejenom, že doplňuje atmosféru, ale místy ji dokonce tvoří. Ovšem je jedině dobře, že film neobsahuje jen jednostranný typ emocí, nechybí zde totiž ani humor (který je trochu hořký, cynický) a také spousta životních pravd. Samotnou kapitolou je ústřední herecká dvojice (nelze však opomenout i výtečnou Clarkson s Hopperem ve vedlejších rolích). Penélope se zde skvěle ztotožnila se svojí postavou. Zprvu působí jako éterická bytost z jiného světa, ale postupně se hlavnímu hrdinovi (a publiku) otevírá (ne však zcela, což je jedině dobře) a každým okamžikem je krásnější (a tím teď rozhodně nemyslím pouze zevnějškem). Ben Kingsley pro změnu ukázal, že rozhodně patří mezi ty obdařené herce, kteří mohou jen statický stát (či sedět), mlčet a pouze obličejem zprostředkují divákovi vše, na co jejich postava myslí. Jakože já se do jeho Davida dokázal vcítit velmi rychle, ať už kvůli jeho upřímnosti směrem k divákovi („Znovu jsem našel vnitřní rovnováhu a svou nezávislost…komu se to snažím namluvit?!“) či všem těm na první pohled skrytým obavám a tužbám (při každém Davidově návratu domů jsem čekal na tu konkrétní zprávu stejně naivně až dětinsky jako on). Za slabší na snímku považuju linku se synem a pak úplný závěr (kde se mohlo víc přitlačit na pilu). Celkově to vidím na silné 4*, třeba při další projekci přihodím i tu poslední hvězdu. „Krásná ženská je nápadná, vyčnívá z řady. Nemůžeš ji přehlédnout.“ – „Ale nitro nám uniká. Vidíme jen krásnou skořápku. A ta krása nás nepustí hlouběji...jo, jsme tak oslněni zevnějškem, že dovnitř nikdy nenahlédneme.“ (29.03.2015)

Stárnoucí profesor a divadelní kritik David Kepesh nejen že rozumí umění, ale rozumí i ženám. A tak si začne vztah s o třicet let mladší krásnou studentkou kubánské národnosti Consuelou. Dívka se stane jeho osudovou láskou a smyslem života, ale současně bude lapen v síti spalující vášně a věčných pochybností zda je on pro mladou krasavici tím pravým mužem. Sžírán žárlivostí si nedovede představit po jejím boku nikoho jiného, ale jeho štěstí netrvá věčně. Po čase odloučení se Consuela k Davidovi vrací, ale má rakovinu. David bude muset zhodnotit svůj dosavadní život a pohlédnout kruté pravdě do očí. Kontroverzní povídku Philipa Rotha se rozhodla do filmové podoby převést režisérka Isabel Coixet a v první polovině má film mírný nádech skandálního filmu s erotickým podtextem, což je fajn, stejně jako pohled na nahé tělo Penélope Cruz, ale ve druhé polovině ztratí film svoje předivo kontroverze a více začne tlačit na emoční strunu, což už mu tolik nesvědčí, stejně jako Penélope Cruz její ostříhané vlasy, a film se dost vleče. Je to hlavně škoda v tom, že Kingsley a Cruzová jsou ve svých rolích brilantní a film bez nich by v sobě neměl ani z poloviny ten náboj, co má. (11.11.2009)

Isabel Coixet si libuje v tragických příbězích, ale mně osobně se více líbily její dva starší filmy. Elegy plynula hodně pomalu a některé dialogy mi přišly hodně vycucané z prstu (nebo z pera Philipa Rotha). Z hereckých výkonů vynikl především Dennis Hopper; Penelope Cruz dokázala své postavě přidat i rozměr vnitřní krásy. Film mě naplnil smutkem, ale na konci i jakousi nadějí, vyústění se dá chápat i jako happyend. Nelíbil se mi motiv vztahu otce-syna a příliš tklivá hudba. (21.10.2008)