Mamut

„Budeme si teď muset najít novou chůvu“. Nemohlo snad zaznít nic výstižnějšího, než tato závěrečná (věcně) vyřčená věta z úst hlavní hrdinky. Propast mezi oběma světy je tak hluboká, že ač se budeme snažit sebevíc, pořád to bude „dostatečně hluboko“, aby se nic zásadního nezměnilo. Nicméně to nic nemění na faktu, že je důležité to zkoušet stále znovu. Pokud by totiž zhasla i ta poslední špetka naděje (solidarity), můžem to tady rovnou nechat srovnat se zemí a začít („někdy příště, někde jinde, velkým třeskem“). Snímek Mamut si zcela jistě nejvíce užijí (resp. prožijí) ženy-matky, nicméně režisér L. Moodysson zde řeší paralelně (ne)závisle na sobě více témat, takže pokud zrovna nejste „matka 7leté dcery“, neznamená to ještě nutně, že vás snímek nebude mít čím oslovit. Jedinou (opodstatněnou) výtkou může být právě ta „naháněná“ několika témat (resp. úhlů pohledu) a s tím spojená určitá roztříštěnost, kdy by určitá(é) situace (scéna) zasloužila více rozpracovat (popř. ji zcela vystřihnout) a nepůsobila tak v divákových očích poněkud prvoplánově (viz scéna telefonátu filipínské prostituky Cookie svému dítěti), byť každý jasně vidí její účel (režisérův záměr). Troufám si jednoznačně tvrdit, že vyzrálejší režisér typu Ińárrity by si toho byl dobře vědom a těchto chyb(ek) se vyvaroval. Přiznávám však, že porovnávat tyto dva režiséry není zcela fér, každý z nich se přeci jenom vydal (filmařsky) zcela odlišnou cestou (resp. použitým vypravěčským stylem) a to i obsahově. To je však (co se mých výhrad týče) vše. I přes výtku nakonec chválím volně plynoucí režii, civilní herecké výkony (v čele s M. Williams) a zejména potom britské Ladytron v čele s ústřední „ Destroy Everything You Touch“. 78% p.s. to uživ. Blizzard. Když už mermomocí toužíš po tom být šokován a zažívat zvraty, zkus to někdy o víkendu na Letné. Takový Pepík Hnátek by mohl vyprávět...... já naopak (nejen ve světle těchto experience) takovéto snímky vítám. Zajímavý komentář (pro mě): uživ. seeker23 (17.04.2012)

nemohu říci, že bych to nečekal, ale přesto byl poslední film Lukase Moodyssona docela překvapeným ukročením z dosavadního směřování jeho tvorby. velmi příznivým ukročením, nutno dodat. zatímco Láska je láska (Fucking Åmål) byl velice standardní, neobjevný film o problémech dospívání a jeho sympatie pro homosexuální zamilovanost dávno není revoluční, tím spíše ne v Moodyssonově domácím kulturním kontextu, o málo zajímavější a zručně natočená Lilya 4ever se poněkud ztrácí v záplavě tendenčních klubových prvoplánovostí o nuzných sociálních poměrech a lidské podlosti. stejně jako drtivá většina festivalové tvorby byly oba zmíněné Moodysonovy filmy přes jisté postřehnutelné kvality poněkud ploché a povrchní pojetím svých námětů. na rozdíl od Mamuta nenabízely prostor pro hlubší kontemplaci nastíněných obsahů, ačkoliv se jim dařilo působit neumělými emocemi. Mamut se rovněž chápe velice závažného a velice aktuálního, kosmopolitního tématu a chvála bohu, nesnaží se o nedosažitelné – vyřešit ho, nesnaží se ani o zbytečné: zhodnotit ho, vlastně nedělá nic jiného, než se své téma pokouší formulovat, poozřejmit povahu hodnot, které se na něj váží, a výsledkem popřípadě podněcovat, oslovit, znejistit, vytrhnout z utkvělého způsobu nahlížení na dané věci. v cestě tomuto cíli musí ustoupit dokonce i konvenční výstavba děje. vnější události jsou zde redukovány na několik málo více či méně významných momentů. po většinu trvání filmu se lidově řečeno “nic moc neděje”. přesto nelze říci, že by se film neposunul z počátečního bodu. Mamut transcenduje prvotní zájmy o v uvozovkách "pouhé" aktuální ekonomické a sociální otázky, konzum, komercionalizaci, kapitalismus a další v daleko hlubší univerzální tajemství, týkající se rodiny, věrnosti, lásky a štěstí. aktuální témata jsou povrch, zatímco jádro tvoří ta nadčasová, kterým se sociálně-politické otázky postkapitalistické globální ekonomiky a životní úrovně stávají unikátním kontextem. hledisko, kterým se ke svým tématům upíná Moodysson, tedy není zdaleka tak banální, jak jsme zvyklí z převládající produkce, kde znamenají výše vyjmenovaná slova jen obecné pojmy, zatímco zde představují hodnoty. Mamut díky Moodyssonově vhledu dospěl mnohem dál, než samotný námět zdánlivě umožňoval. namísto dalšího klubového pokusu o ostražitou společenskou kritiku a laciné dojetí publika se zde sluší hovořit o umělecky kvalitním snímku. (27.06.2012)

Lukas Moodysson není žádný Guillermo Arriaga a Mamut tedy prohrává zejména zjevnými paralelami s Babelem. Vysoustružit podobný scénář není nic jednoduchého a tenhle je dobrý spíš v drobnostech, ale jako celek je roztažený, až nudí. Celé to pak zachraňuje jednak Moodysson jako režisér a hlavně výborní herci, lépe řečeno herečky. Film je totiž hlavně o matkách, které nemají čas na své děti, protože se starají o cizí. Gael García Bernal tedy nemá moc možností s ženskými kolegyněmi soupeřit, a vlastně je z něj jen další zbytečná připomínka mistrovského Babelu. (21.06.2010)

Naprosto reálnej příběh (a to včetně klišoidního závěru) manželskýho páru, kterej je finančně celkem za vodou, plus pár příběhů vedlejších. Na co v tom chtít hledat něco víc? Je to krásně přirozenej film. A to platí i o hereckejch výrazech, včetně dětskejch rolí. Vždycky mě moc potěší, když u vážnejch filmů nejsou výkony aktérů k smíchu, ale zaslouží si uznání. Taky mě nadchla spousta vizuálních, lehce přehlídnutelnejch detailů. Moodysson mě prostě umí oslovit, tohle je druhej zářez. [Hláška filmu, v ten moment dost hořce vtipná: "Víte, někdy to rodiče mají těžké."] (26.03.2013)

Pod poněkud matoucím názvem se skrývá citlivě zrežírované a zahrané drama o tom, jak velkou roli v našich životech a vztazích hraje faktor času a vzdálenosti. Mladí manželé zahraní Gaelem Bernalem a Michelle Williams mají všechny důvody cítit se šťastně a bezpečně, jsou materiálně zajištění, mají dobrou práci a perspektivu, spojuje je navíc pouto nejsilnější - dítě. Náročná práce ale způsobuje váznoucí komunikaci a když musí partner odcestovat na služební cestu do dalekého Thajska, dojde k nečekanému milostnému románku. Chvilkové poblouznění sice skončí s novým startem letadla a návratem domů, připomíná ale riziko, kterému je vystaven každý, kdo podstupuje dlouhodobé odloučení. Své by o tom mohli vyprávět příslušníci řady povolání. Film vypráví o tom, že to krásné, co se mezi partnery odehrává, je křehké a nemusí mít dlouhé trvání. Bývá dané omezeným časem a prostorem. V tomhle případě nebyly ztráty tak velké a bolestné, ale nemusí to tak dopadnout vždycky. Celkový dojem: 80 %. (08.12.2013)