Mamut

Velké zklamání. První polovinu filmu jsem měl pocit, že se stane něco, co zásadním způsobem změní vyznění snímku nebo životy protagonistů, dokonce to i místy tak nějak "bublalo" v očekání nějaké kolize...Ty drobné dějové zlomy byly dost dobře předvídatelné a osudy postav nezanechají v divákovi výraznější stopu. Tím nechci říci, že témata odcizení, mateřského pouta a ztráty blízkých lidí nejsou důležitá, pouze toto zpracování bylo poněkud povrchní, nešlo až na dřeň, škoda. (28.12.2011)

Film o různých lidech v různých částech světa, jejichž cesty a činy jsou nějak propletené. Mladý americký úspěšný manželský pár ‒ on, počítačový génius, ona, chirurg ‒ oba jsou pořád v práci, takže jejich desetiletou holčičku hlídá filipínská chůva, která má sama doma deseti- a šestiletého syna a ty zas hlídá babička. Počítačový génius odlétá do Thajska, aby tam podepsal smlouvu za 45 milionů dolarů. A aby měl čím zapůsobit i podepsat tu smlouvu, jeho právník mu daroval super pero za 3000 dolarů. Pero je tak drahé proto, že je vyrobeno z kosti mamuta, kterého vykopali kdesi v permafrostu na Sibiři, pak 5 let sušili mamutí kly, a pak z nich udělali tuto super věc, bez které se nedá žít. Všichni v tom filmu trpí tím, že jim práce, povinnosti, nutnost znemožňují být tam a s těmi, s kým je jim dobře. Kdo za to vše může? Za ty nespravedlnosti, které se lidem dějí? Nikdo. Nikdo nechce být vědomě zlý. Není mezi námi nevinných a viníků. Prostě je nastartován stroj, kterému se říká moderní civilizace, a náš svět takhle funguje. Chceš-li se vézt, tak se vez, jestli nechceš či nemůžeš, běž z kola ven. A záleží i na tom, v které části stroje jsme ‒ jestli nahoře v kabině nebo dole v kotelně, nebo jestli jsme se octli pod koly. Když počítačový génius popisoval to mamutí pero své manželce, řekl: "Kdysi žili mamuti, ti pak vyhynuli a na jejich místo jsme přišli my, vyhrabali jsme jejich kosti a udělali si z nich různé suvenýry. Kdo ví ... jednou takhle vyhyne i lidstvo a na naše místo přijdou nějaké krysy. Také pak budou vyhrabávat naše kosti a dělat si z nich krásné tretky?" Myslím, že pokud pofrčíme na tom úžasném superstroji plnou parou vpřed, moc dlouho ty krysy nebudou muset čekat. (16.04.2012)

Práca, ničiaca vzťahy medzi rodičmi navzájom, medzi rodičmi a potomkami a tiež zdravie potomkov. Realisticky, presne, v paralelných príbehoch členov a opatrovateľky jednej rodiny. Poznámka: Sloboda a jej miera spočíva v miere možnosti človeka robiť si počas svojho života to, čo naozaj chce, ako to chce a kedy to chce (do tejto práce pritom plnohodnotne patrí aj ničnerobenie, túlanie sa, vzdelávanie sa, čítanie čohokoľvek, chov zvierat, výchova detí a podobne). Zároveň sloboda spočíva v miere akou štát (obec, komunita) túto činnosť alebo aj nečinnosť odmeňuje zhruba rovnocenným dôstojným životným zaopatrením. Pokiaľ k tomuto nedôjde, sloboda nikdy nebude. Do akej miery je to umožnené bez straty ľudskej dôstojnosti robiť dnes, taká je miera slobody jednotlivca. Samozrejme, existovalo by aj obmedzenie vo výkone ne/činnosti, spočívajúce v zamedzení ubližovania živým tvorom. (11.02.2013)

Mísilo se mi zde několik filmů s podobným nádechem (od Iñárrita, Lost in Translation). Život všech tří bytostí skýtal samotu, únavu, bolest, lásku k dítěti, vyhoření...bez ohledu na kontinent. Ellen byla bezpochyby dobrou matkou, ale na konci filmu se zachovala zpátečnicky. Leo se zřejmě držel svých zásad být čestným a věrným a i když toto porušil, neztratil u mě na hodnotě. Jeho život dostal jiný směr a rozměr. Určitě dozrál. Životní příběh chůvy uměle a zbytečně vsazen, inspirace pro samostatný film. (25.10.2012)

„Budeme si teď muset najít novou chůvu“. Nemohlo snad zaznít nic výstižnějšího, než tato závěrečná (věcně) vyřčená věta z úst hlavní hrdinky. Propast mezi oběma světy je tak hluboká, že ač se budeme snažit sebevíc, pořád to bude „dostatečně hluboko“, aby se nic zásadního nezměnilo. Nicméně to nic nemění na faktu, že je důležité to zkoušet stále znovu. Pokud by totiž zhasla i ta poslední špetka naděje (solidarity), můžem to tady rovnou nechat srovnat se zemí a začít („někdy příště, někde jinde, velkým třeskem“). Snímek Mamut si zcela jistě nejvíce užijí (resp. prožijí) ženy-matky, nicméně režisér L. Moodysson zde řeší paralelně (ne)závisle na sobě více témat, takže pokud zrovna nejste „matka 7leté dcery“, neznamená to ještě nutně, že vás snímek nebude mít čím oslovit. Jedinou (opodstatněnou) výtkou může být právě ta „naháněná“ několika témat (resp. úhlů pohledu) a s tím spojená určitá roztříštěnost, kdy by určitá(é) situace (scéna) zasloužila více rozpracovat (popř. ji zcela vystřihnout) a nepůsobila tak v divákových očích poněkud prvoplánově (viz scéna telefonátu filipínské prostituky Cookie svému dítěti), byť každý jasně vidí její účel (režisérův záměr). Troufám si jednoznačně tvrdit, že vyzrálejší režisér typu Ińárrity by si toho byl dobře vědom a těchto chyb(ek) se vyvaroval. Přiznávám však, že porovnávat tyto dva režiséry není zcela fér, každý z nich se přeci jenom vydal (filmařsky) zcela odlišnou cestou (resp. použitým vypravěčským stylem) a to i obsahově. To je však (co se mých výhrad týče) vše. I přes výtku nakonec chválím volně plynoucí režii, civilní herecké výkony (v čele s M. Williams) a zejména potom britské Ladytron v čele s ústřední „ Destroy Everything You Touch“. 78% p.s. to uživ. Blizzard. Když už mermomocí toužíš po tom být šokován a zažívat zvraty, zkus to někdy o víkendu na Letné. Takový Pepík Hnátek by mohl vyprávět...... já naopak (nejen ve světle těchto experience) takovéto snímky vítám. Zajímavý komentář (pro mě): uživ. seeker23 (17.04.2012)