Obsahy(1)
V rokoch 1941 až 1944 bolo územie Bieloruska apokalyptickou krajinou, kde noci osvetľoval oheň zo stoviek vypálených dedín a zem bola presiaknutá krvou nespočetných obetí. Ruiny miest lemovali šibenice s telami obesených, po cestách premávali mobilné plynové komory a šelmy v lesoch sa kŕmili ľudským mäsom z masových hrobov. Dokument prezentuje absurditu vojny, pričom rozpráva príbehy nesmiernej brutality a sadizmu, ale aj nezištného hrdinstva a priateľstva. Rozpráva o vraždiacich psychopatoch, ale aj o nemeckých dôstojníkoch, ktorí sa snažili židom pomôcť. O pohŕdaní smrťou partizánmi, ale aj o neutíchajúcej túžbe po živote. Na mieste, kde ľudský život mal cenu jednej guľky, bola pre židov z transportov len mizivá šanca na prežitie. Niektorí sa poddali zúfalstvu, iní zúfalo bojovali o život. Zo 7000 českých židov, deportovaných do Bieloruska, prežilo 22. Dokument rozpráva o osudoch týchto ľudí v ghettách, i medzi partizánmi. (STV)
(viac)Recenzie (20)
Bělorusko bylo za války asi nejhorší místo, kde mohl člověk být. Ono to bylo dost mizerně místo k životu už předtím, a o to větší byl šok lidí, které sem přivezli ze střední Evropy. Oproti jiným dílům série se tu autor věnuje víc osudům místních lidí a jejich provázanosti s osudem Židů. Zvlášť "dušehubky", vraždící náklaďáky, jsou děsivá věc. ()
Lukáš Přibyl nám pomohl nahlédnout do již tolikrát viděného - většinou to však bývá pohled do polských vyhlazovacích koncentračních táborů, proto jsem byl zvědav na situaci kolem Běloruska. Z dokumentu jsem se dozvěděl pár mně neznámých věcí, zajímavá je i absence interakce mezi natáčenými a natáčejícími. Nevím, zda bych chtěl vidět všechny "4 díly" transportů, ale tento ponurý "zážitek" z Běloruska rozhodně stál za to. ()
Jsem pro petici s názvem – tento projekt povinně na druhý stupeň základních škol, přidá se někdo? Moc si vážím toho, že se Lukáš Přibyl pustil do nelehkého úkolu a zmapoval pro nás celkem opomenutou část historie. Většina lidí žije v domnění, že hlavní lágry existovaly v Německu a Polsku, o tom, že se ghetta a s tím související záležitosti (gasfahry, klasické plynové komory) vyskytovaly vlastně po celé Evropě (byly i v Itálii), se příliš neví. Dokument byl odzbrojující – perfektně sestřihaný, působivý hudební doprovod. Osobně nesouhlasím s názory typu – silné téma, průměrný dokument – nevím, jak jinak zpracovat toto silné téma než právě prostřednictvím normálního obyčejného dokumentárního způsobu. Vzpomínám si na dokument o Katyni, který byl zpracováván poněkud neobyčejně, alespoň co se hudební složky týká a musím říct, že to na mě nepůsobilo příliš pozitivně, spíš rušivě. Já jsem tedy z okruhu lidí, kterým se k tomuto tématu hodí toto zpracování. Koneckonců, chci napsat hlavně ještě jedno – děkuju pane Přibyle! ()
Vyprávění , které vydá za několik životů. Plynová auta jezdící po Minsku, první pohled z transportního vlaku na město , kde za tmy v mraze viseli z kandelábrů oběšenci. Občas se v životech protagonistů mihnou přechodné lásky jako pohledná Anička Ledererová, která raději zůstala v ghetu u rodičů, než aby s milým utekla k partyzánům (gheto bylo později vyklizeno a 75% obyvatel nepřežilo). Sociolog Petrusek na přednáškách říkával , že mi jsme jediná generace, která nemá zkušenost s válkou. ()
Narozdíl od Zapomenutých transportů do Pobaltí tady Lukáš Přibyl dává větší prostor někdejší sovětské straně, tedy místním židům, jejichž postavení bylo přece jen díky znalosti prostředí a vazbám mino ghetta snesitelnější. Zároveň popisuje silné partyzánské hnutí v Bělorusku a podíl našich židů na něm a daří se mu i popisovat mimořádně složitou situaci, kdy se na odboji podílely naprosto protichůdné skupiny, ať už z hlediska politických názorů nebo etnicity. Opět tématicky hrozně silná látka, kdy zamrazí ze závěrečného konstatování, že ze 7000 našich židů se navrátilo pouze 22 živých. Celkový dojem: 80 %. ()
Galéria (3)
Fotka © Total HelpArt T.H.A.
Reklama