Hranice ovládania

Čo je veľa to je veľa. Obrazovo veľmi pôsobivé, dialógovo zaujímavé, ale v konečnom dôsledku je to o ničom. Nie je to vyslovená nuda, ale po JJ filmoch zvyknem mávať silnejšie pocity.. Neviem kto to tu písal, že je to onania nad sebou samým.. zdôraznil by som, že toto nie je jeden výstrek, ale doslova bukkake. 60% (18.02.2010)

Oceňuji na filmu kameru, hudbu, minimalistický styl vyprávění, atmosféru, nostalgii, přechody od velkoměst až k jednomu vesnickému domku, od letadla po pěší chůzi, od mansardních bytů po rozpadající se špeluňku. Některé podvýznamy mi stále zůstávají skryty, ale ten hlavní chápu jako odpor vůči globalizovanému světu, řízenému finančními magnáty, kde se postupně ztrácejí prvky svébytnosti té které kultury. Což je ale vzápětí popřeno oslavou světa bez hranic (což globalizovaný svět je takový svět bez hranic). Takže mi ta ústřední myšlenka přijde až moc jednoduchá a prostá a nedomyšlená. Zvláště na takto pomalu, meditativně až snově uplývající film. Ta snová nálada je vynikající, ale ony skryté významy a myšlenky ve mně spíše vzbouzejí pochyby, že jsou nedomyšlené, že jsou jen nahozené a nepromyšlené. (05.02.2013)

Nejslabší Jarmuschův film. Padnoucí oblek, kafíčko a imrvére nahá tlama Paz de la Huerta mně ke spokojenosti ani náhodou stačit nemůže. Tenhle film je svým příběhem vyloženě ztrátou času, kterou jakš takš kompenzuje stylovost, ale kdo by jste chtěli mnohem lepší alternativu, dejte radši šanci Clooneymu. 40% (22.12.2014)

Když se, tak jako v LoC, narace uzavře do sebe, zacyklí a „nic neříká a nikam nevede" (vyprázdní), nezačnu si říkat, že Jarmusch neumí napsat dialog, který by měl hlavu a patu (to je totiž pitomost, a já tomu neuvěřím), ale začnu se dívat, co vidím, a dávat si zvolna dohromady, proč dialogy (zdánlivě?) nic neříkají. Uvidím, že nasnímané obrazy mi říkají něco o tom, co je/může být film, a jak to celé může souviset s tím, že se dívám, a především, jak se dívám, jak jsem zvyklý se dívat, a taky: jestli mi u toho něco neuniká. V táhne mě to do takové hry, kde např. odkazy k historii filmu (které všichni už tak dlouho dobře známe) přestanou být jen hravým pomrkáváním, ale časem konzervujícím (své) pomíjivé okamžiky (viz jak se kouřívávalo a jak se výmluvně mlčívávalo v těch a těch letech). A tahle hra pokračuje. Hrané filmy viděné tímto okem, pak přestávají být nutně pouze tím, o čem si lidé kolem průmyslu jménem hraný film myslí, že by měly být, a že taky jsou. Filmy mohou fascinovat také jinak. Nikoli rychlou akcí v prvním plánu (viz mafiány unesená T.S.), ale něčím mnohem pomalejším a mnohem tišším! a to je taky něco, co se táhne Jarmuschovou tvorbou jako stříbrná nit: úplně jiné tempo, nacházející se v pozadí, za prvním plánem: co má T.S. na sobě, jak dokonale kouří cigaretu, a jak se jí neodolatelně daří mlčet, a jak B-mu krade jeho presso, a jak krásné, i když oprýskané, je město, kde se potkali, a jak si po zhlédnutí LoC těžko bude moci někdo myslet, že grafitti se dávno nestalo součástí našich měst, atd. (...) to, co "velcí kontroloři" zdařile ovládají, co jsou schopní vysledovat, porozumět tomu, upozorňovat na to, interpretovat to, atd. je jenom jedna část toho, čemu říkáme film. Jarmusch zkrátka po svém natočil film o všech těch ostatních věcech, a takhle oslavil tyhle věci i film jako takový, tvořivost, a svět - jako magický místo, v kterým nic není dopředu nalinkovaný a všechno je možný, pokud budeme mít odvahu vnímat nejenom to, co se nám ukazuje v prvních plánech, ale taky popři nich. Opravdu se ani trochu nedivím, že u toho potrefení "kontroloři" vzteky prskají kolem sebe. Dost možná tohle celé, o co se Jarmusch pokouší, můžeme nazvat i masturbací. Nakonec to dělá svévolně, nikoho se neptal, jestli může, a dělá to na veřejnosti, a dost důležitých lidí si myslí, že to co dělá, se nesluší. A taky se určitě někde v tichu tomu všemu povyku směje. Ale možná si film jako fenomén takovouhle trochu drzou oslavu zaslouží...? (11.07.2019)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)