Náš vodca

Byl tam kantorský führer bez koncepce, pomatený Hess se zbraní, ministři propagandy se spreji i odboj Sophie Schollové. Jen škoda, že režisérem byl Von Stauffenberg provádějící atentát na vlastní film.. Z rukou vymknutý školní projekt trpí nejen na televizní režii a ochotnické výkony gymnazistů, ale i na celkovou nevěrohodnost. Že je týden příliš krátká doba na vznik podobného hnutí, že drtivá většina jeho členů nežila v podmínkách vysvětlujících tak snadný proces zmanipulování a že studenti zastupovali snad úplně kompletní sociální spektrum (chyběla jen emo dívka a uhrovitý nerd s popelníkama na očích) bych ještě v rámci dramatizace přešel, ale jejich fanatická soudržnost, aniž by měli nějaký společný cíl či motiv (nenávist, nespokojenost, pocit křivdy či v tomto případě to mohlo být uklizení školního dvora od odpadků) už zaváněla konstruktem, kostrbatě navlečeným na kostru principů fašistických ideologií. Pokud to ovšem nebylo gymnázium, ale zvláštní škola, tak prosím.. Němci se ve své sebereflexi musí snažit upřímněji.. (07.10.2014)

Poučili jsme se z historie? Na to se snaží odpovědět Die Welle, film krásně ukazující, jak snadno jde s lidmi manipulovat. Dost mrazivé je, když si představíte, že by se chyby minulosti mohly znovu opakovat, protože jak film napověděl, tak je to skutečně dost pravděpodobné Stačí prostě správnému člověku vnuknout správný nápad. Stačí jen jeden člověk, který se ozve. Dnešní generace se o to, co bylo, nezajímá, mladí prostě chtějí někam patřit a být něčeho součástí a už jim nezáleží na tom, jaké jsou další okolnosti, nebo jestli bude někomu ublíženo. Opravdu zajímavý německý film, i když bych i tak neřekla, že nejlepší. Doporučuji všem! Po shlédnutí už jen tak neřeknete "Fašismus,diktatura? To by se dneska stát nemohlo"... (02.09.2012)

Tedy, popravdě, německá kinematografie mne stále nepřestává (příjemně) překvapovat. Že režisér Dennis Gansel od upocené teenagerské komedie Holky to chtěj taky dojde k téhle univerzálně platné filmové studii vzniku a procesu utváření totalitního systému, to by mne nenapadlo ani v těch nejodvázanějších představách. (On už ale ve svém předešlém filmu Napola / Hitlerova elita naznačil svou touhu pojmenovat mechanismy iniciování moci...nyní se jen posunul z historické do (nepříjemně) hypotetické roviny...) Odvaha a především míra vypořádání se se svou vlastní temnou minulostí je skutečně obdivuhodná (a o to citelněji je znát její absence v naší společnosti). ,,Takže vy si myslíte, že diktatura v Německu by už nebyla možná, jo?" ,,Rozhodně, už jsme se přece poučili..." Die Welle dává bohužel přesnou odpověď - v každém společenství je množství citově frustrovaných, vnitřně nejistých, osamělých, duševně nevyrovnaných a sociálně neukotvených lidí dost velké na to, aby se něco takového stávalo stále znovu, záleží jen na míře dané konkrétní lability... Dennis Gansel přitom nezachází nikam do extrémních, ani utopických fikcí (ač se to může zdát paradoxní i absurdní) - jeho film je totiž adaptací proslulého románu Američana Todda Strassera (publikuje pod literárním pseudonymem Morton Rhue), která vychází ze skutečného sociologického experimentu na jedné střední škole v Palo Alto v Californii v roce 1969. Tenhle příběh se tedy nějak podobně v Americe udál. (Američtí vědci vůbec v dané době - během války ve Vietnamu - podrobovali svému zkoumání velmi zajímavé cílové skupiny, jejichž výsledné efekty a závěry z nich plynoucí byly skutečně deprimující - viz třeba známý Stanfordský vězeňský experiment, který se uskutečnil jen o dva roky později, tedy v roce 1971...) Podobné filmy: Experiment, Klass, Klub rváčů (20.01.2009)

"Jak vyrobit Molotovovův koktejl spadá do výuky chemie." Na žádné z mnoha škol, které jsem poctil svou návštěvou, jsem nepatřil k nejpozornějším žákům. Zaznamenal jsem však přitom skutečnost, že nejlepší učitelé jsou ti s nejmenším počtem akademických titulů a šťavnatá výuka Rainera Wengera to jenom potvrdila. Při jeho zpracování projektu Autokracie jsem jen fascinovaně sledoval, jak se za pár dní změnily lidské povahy a založená VLNA se rychle začala vlnit podobným směrem jako za dob, kdy bylo Německo nade všecko. Na mne to tedy hodně zapůsobilo a přitom se mi líbil vyvážený poměr smutek/humor i řád/anarchie. A nejlepší byl sympatický führer, který vůbec netušil, jak dokáže rozpohybovat stádo. Trošku to sice bolelo, ale stálo to za to. (14.04.2016)

Sice předvídatelné, ale hlavně strhující a působivé drama, o tom jak lehce se dá zmanipulovat dav, a že slova jako diktatura nebo vyvyšování vůdce (jedince) jsou stále aktuální. Tvůrci se naštěstí vyhnuli přehnanému filozofování a moralistickému kázání. Další důkaz toho, že v Německu vznikají i výživnější věci, než nesmrtelná Kobra 11 a otravný ovčák Rex... (16.02.2010)