Náš vodca

Zajímavý film, v mnoha ohledech podobný Kultu hákového kříže, především tím, že může bez problémů sloužit jako snímek určený pro školní představení, nad kterým se lze zamýšlet a diskutovat v hodinách občanské nauky. Bohužel, stejně jako jeho americký bratříček, trpí určitým zjednodušením a schématičností a to mu ubírá na přesvědčivosti a autentičnosti. Našemu vůdci neubírám působivost a to, co chce sdělit, sděluje jasně a efektně. Jenže v reálu by to takhle nefungovalo. Jde o to, že podobný patologický proces by mohl probíhat někde v uzavřené komunitě bez přístupu médií a rušivých vlivů příbuzenstva, kamarádů a státní moci. Dnešní doba vůbec nepřeje totalitním ideologiím založeným na masové účasti, protože je díky informační explozi a všudypřítomnému působení médií hodně atomizována. Ti žáci jsou různé národnosti, náboženství i kultur a tmel se v takovém případě hledá hůř než ve 30. letech. Snímku Dennise Gansela navíc škodí ten přepálený závěr se zápachem střelného prachu a želízky na rukou. Je to nejspíš proto, že to poselství teenagerům mělo být co nejúdernější, ale méně by v tomto případě znamenalo více. Celkový dojem: 65 %. (05.05.2011)

"Well I don't care about history, Rock, rock, rock'n'roll high school, 'Cause that's not where I wanna be..." Začíná se nám tu formovat zajímavý subžánr "německých filmů inspirovaných americkými sociologickými experimenty". Po EXPERIMENTU, který mě moc nevzal, se přihnala WELLE a ta už mě oslovila podstatně víc, i proto, že jejím cílem není jen vyprávět o tom, jak snadno se lidi nechají strhnout k totalitě, ale strhnout vás k ní taky, což se jí se mnou podařilo na výbornou. Princip je jednoduchý - v úvodních deseti minutách je nám na rozháraném kolektivu bez ideí a představ o budoucnosti rychle demonstrována neefektivnost a osamělost individualismu a poté ukázána síla a hrdost pramenící z totalitní sounáležitosti, přičemž opozice je samozřejmě vylíčena jako upjaté levičácké hysterky, abysme si nakonec stejně jako hrdinové zoufale přáli pokračovat a nechápali, co se vlastně pokazilo. Jasně formulovanou provokativní myšlenku zabalíme do svižné formy, nakopneme agresivním soundtrackem a ozdobíme zřejmě jedinou hezkou dívčinou v Německu (byl jsem jediný, komu připomínala Kristen Stewart?) a máme dokonalý moderní film pro mládež, který jí má co říct a umí to říct tak, že u toho neusne. Nejlepší německý film od LOLY. (16.03.2009)

Je (nejen v Německu) v dnešní době ještě možná diktatura? Je. Copak si někdo myslel opak? Copak někdo zapomněl na to, jak jsou lidé manipulativní? Copak někdo pochyboval o tom, že lidem chutná moc? Že rádi poslouchají o své výjimenosti, jedinečnosti, síle? Možná ano. A tak je dobře, že vznikl tento snímek Dennise Gansela. Zpočátku plyne vlna pomaleji, ale zajímavě se odráží od názorů studentů, aby ve finále vygradovala ve zhoubný (nicméně očekávaný) příboj. I když snímku chybí toužebná gradace, místy uvěřitelnost a celkově je docela plochý co se týče emocí zúčastněných a naratologie, první část filmu je opravdu utahaná a té závěrečné zase není věnováno dost prostoru, tak i přesto výpovědní hodnota Die Welle by neměla zůstat opomenuta. 3 a půl*. (09.05.2009)

Scénář: Dennis Gansel, Peter Thorwarth .. Co k Vlně říct? Jede jak po másle, až se ten ladný průběh fašistizace začne zdát moc papírovým. Finále je však dramaticky vybroušené. A teď bych si dal obdobný film o anarchii.. (14.10.2008)

Byl tam kantorský führer bez koncepce, pomatený Hess se zbraní, ministři propagandy se spreji i odboj Sophie Schollové. Jen škoda, že režisérem byl Von Stauffenberg provádějící atentát na vlastní film.. Z rukou vymknutý školní projekt trpí nejen na televizní režii a ochotnické výkony gymnazistů, ale i na celkovou nevěrohodnost. Že je týden příliš krátká doba na vznik podobného hnutí, že drtivá většina jeho členů nežila v podmínkách vysvětlujících tak snadný proces zmanipulování a že studenti zastupovali snad úplně kompletní sociální spektrum (chyběla jen emo dívka a uhrovitý nerd s popelníkama na očích) bych ještě v rámci dramatizace přešel, ale jejich fanatická soudržnost, aniž by měli nějaký společný cíl či motiv (nenávist, nespokojenost, pocit křivdy či v tomto případě to mohlo být uklizení školního dvora od odpadků) už zaváněla konstruktem, kostrbatě navlečeným na kostru principů fašistických ideologií. Pokud to ovšem nebylo gymnázium, ale zvláštní škola, tak prosím.. Němci se ve své sebereflexi musí snažit upřímněji.. (07.10.2014)