Gran Torino

K těm zaručeným kinohitům, které obec fanoušků považuje za vážné kandidáty pro nejlepší snímek roku, mívám rezervovaný postoj. Obvykle dávám přednost filmům mimo hlavní proud a často mě dokáže nadchnout vyložený filmový outsider. Nicméně v případě Gran Torina musím konstatovat, že jde o velmi slušné melodrama, kde Clint Eastwood zúročil své dlouholeté zkušenosti na poli režie i herectví. Ne že by starý dobrý Clint byl tak skvělý režisér, je to spíš velmi kvalitní a spolehlivý řemeslník, který dobře zná své limity a svůj film kormidluje do vod, kde se cítí jako doma. Jeho postava je vlastně přímým pokračováním jeho nejpopulárnějších hrdinů, tzn. lovce hlav ze starých westernů Serga Leoneho a především drsného inspektora Harryho Callahana. Přidejte Callahanovi 40 let a máte tu nerudného důchodce a ctitele pravých amerických hodnot Walta Kowalskiho. Děj je sice po převážnou většinu stopáže předvídatelný a jeho poselství je každému jen trošku zkušenému divákovi jasné po několika minutách, ale Eastwood dokáže svůj film obohatit řadou milých, divácky vděčných scén, jako je zasvěcování asijského výrostka do mluvy správných chlapů nebo úsměvné multietnické střety mezi nevrlým Američanem a jeho asijskými sousedy. Tam, kde režisér udržuje tragikomickou polohu, je jeho příběh a podání uvěřitelné a navýsost sympatické, tam, kde se vkrádají prvky osudového dramatu a sebeobětování, sklouzává film na pokraj sebeparodie. Např. v momentu, kdy bezmála 80-letý stařík s prokouřenými plícemi napadenými rakovinou srazí k zemi a dá nakládačku o tři generace mladšímu členu zločineckého gangu. Jinak obecně platí, že filmy Clinta Eastwooda a jeho hrdinové jsou tak dokonalou esencí těch nejryzejších amerických hodnot, že by se jeho filmy měly povinně promítat na sjezdech republikánské strany. Patří k nim střelné zbraně, tvrdý kovbojský postoj, vyhraněný patriotismus a sociální konzervatismus. Pokud je ale dokáže režisér zlehčovat a doplňovat např. parodií politické korektnosti, kdy se se starým přítelem z holičství dělají drsné narážky na své národnosti je to nejen stravitelné, ale i fajn. Celkový dojem: 80 %. (27.04.2009)

Clint Eastwood je i v osmasedmdesáti ten největší drsňák stříbrného plátna! Téma zahořklého starce znovu nalézajícího vlídnost skrze přátelství se zakřiknutým sousedem je pojato zcela neklišoidně a atypicky. Stejnou měrou se o to zasloužil Eastwood-herec (jehož veterán z Koreje si nebere servítky a nepotřebuje mít ani skutečnou zbraň, aby před ním měli gangstas respekt) i Eastwood-režisér, který po vzoru své postavy představuje starou školu, kdy každá scéna má své místo a význam, nepřečnívá ani vteřina a zároveň se celek nese v poklidnějším duchu ve stále stejném rytmu. Jedinou větší výtku bych směřoval k závěru, v němž se Eastwood rozhodl jít proti diváckému očekávání, což se mu vlastně povedlo, ale nejednoho milovníka oldschool tím připravil o vysněnou tečku za předchozími náznaky. P.S. Píseň ze závěrečných titulků je dokonalá! (08.01.2009)

Clint, jak stárne, vyslovuje se nějak přímočařeji. Jako by si uvědomoval, že už toho je víc za ním než před ním a neni na obkličky čas. V Gran Torino lze od chvíle, kdy se na plátně objeví starej a hodně divnej patron skřípající zuby, předvídat, jak to s cynismem, rasismem a hrdinstvím v tomhle filmu poběží, Clint už to takhle prostě má. Vysílá poselství a chce si být jist, že dorazí ke všem. U takovejch filmů se nedá nebrečet. Moc dobrý 4,5 *. (30.01.2009)

Neexistuje naprosto žádná věta ani žádný slovo, kterým bych dokázal vyjádřil můj obrovský obdiv Clint Eastwoodovi za tuhle tvrdou, ale o to upřimnější lekci z lidskosti. Rád bych zde napsal pocity, které jsem měl během poslechu té krásné hudby při závěrečných titulcích, ale to je skoro až nemožný. Bylo mě příjemně a současně se mě chtělo brečet. Zhypnotizovám příběhem chlapa, který neumí vyskočit 30m do vzduchu a během toho výskoku zmáltit celou Ameriku a přesto jsem ani na chvilku nepochyboval o tom, že sleduju pořádnýho drsňáka, příběhem chlapa, který nemá v každý duhý větě proslovy o lásce, toleranci a přesto ani na jednu sekundu jsem nepochyboval, že tenhle tvrďák má srdce z křehkýho materiálu. Během filmu jsem si hrozně, ale fakt strašně moc přál ať na plno nastartuje motor toho čtyřkolovýho fešáka co měl Clint v garáži, nakonec však Clint Eastwood na plno nastartoval něco úplně jinýho, moje srdce. (21.04.2009)