Drive

Sám sebe považuji za jednoho z nejlepších borců v neolympijské disciplíně "čumění do blba" a tak jsem celkem rád, že jsem v tomto snímku objevil zdatného konkurenta. Je to tedy velký zabiják, který se maskuje za talentovaného řidiče a přestože jsem ho na žádném turnaji doposud nepotkal, tak čumí skutečně parádně. Horší je to s pocitem nudy, který ke svému životu nepotřebuji a který ke mně přijel pokaždé, když Řidič opustil auto nebo zrovna nikomu nešlapal do úsměvu. (21.05.2012)

Drive je slušným výplodkem mezi Davidem Lynchem a Samem Raimim. Hudba Angela Badalamentiho k tomu Lynchovi prostě vybízí. Nevím, proč je tady napsán nějaký Martinez. Nicméně, film Drive evokuje táhlou poetickou náladou a pak krátce a stroze zabředne do syrovosti a odhalenosti násilí. V hudbě by se tomu říkalo jazz/grindcore. Tento film byl tedy žánrově smíšený a tak i mé pocity byly smíšené. Nakonec to nebyl ani akční odvaz ani poetická romantika. Nakonec to nebylo pět hvězd ani odpad. (15.11.2011)

Snový přístup s odstupem, ve kterém působí hlavně vynikající casting (kromě Goslinga také Albert Brooks!) a dokonalé spojení obrazu a zvuku. Zvláštní, tolik se toho dozvíme o lidech, i když toho málo nakecaj. Jen ten příběh není z nejoriginálnějších a to prostě jeden musí zohlednit. Ano, Řidič s Ryanem O'Nealem, nějakou tu holku už si takovej hrdina najde vždycky. 90%. (13.08.2012)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)

Srovnávat toto s Kurýrem může jen někdo, komu straší v bývalém londýnském vězení u řeky Temže a jelikož mně tam straší taky, nabízím jiný příměr: Dánský táta Refn adoptoval nedomrlé nedochůdče Rychle a zběsile a tomu po letech soužití s bratry Taxi Driverem a A History of Violence dorostly koule i charisma.. Hypnotická záležitost dokonalého souznění hudby, ruchů i ticha s obrazem, úsporným a přitom naprosto přesným Goslingem a krásně civilními scénami sbližování v protikladu drsného ultranásilí. Člověk může odtušit, kam to celé směřuje a přitom každá další scéna, každý další záběr, překvapí svou stylovostí a originalitou. A co víc, duch asfaltové džungle z Mannovy perly Heat prostřednictvím taktovky dánského kralevice filmové formy zase nabyl vědomí.. Závěrem mi dovolte trochu vše shrnující rytmicky organizované poetiky: „V neblahém úmyslu zkřížíš-li cestu Driverovi v bundě se štírem vyšitým tmavě žlutou nití - jsi v řiti..“ (22.09.2011)