Drive

Zářící noční Los Angeles, elektronická hudba a herci v příběhu Jamese Sallise dávají dohromady úchvatnou podívanou, která se mi vryje hluboko do paměti. Z pasivního pohledu sledujeme řidiče, jenž nevyjadřuje své emoce mimikou, ale svými činy. Ať už prostřednictvím auta či jiných nástrojů. Pro mě jeden z nejpřekvapivějších filmů roku. (06.09.2011)

Tak to budu rozdýchávat ještě hodně dlouho. Mlčenlivý řidič diváka ihned vytrhne z reality a noční jízdy městem za doprovodu podmanivého soundtracku jsou přímo hypnotizující. Komplikovanost hlavní postavy mi připomněla geniálního Taxikáře a dovolím si tvrdit, že Drive je ještě o chlup působivější. Gosling nepotřebuje mluvit, vystačí si s pohledy a gesty, a přesto se člověk dozví všechno podstatné. Už teď je to pro mě jeden z nejzásadnějších filmů mého života. (30.09.2011)

Po úvodu ve stylu Kurýra jsem čekal velkou akční jízdu, ale ve skutečnosti se film odvíjí hodně pomalu a akčních scén je pomálu, což ale ve výsledku je nakonec snad i lepší než kdyby tam byla jedna honička za druhou a to i přesto, že snímání jízdy Goslinga je tu natočený tak, že si člověk připadá, jak kdyby seděl vedle něho. A samotnej Gosling je taky perfektní, za prvé jeho postava je správně tajemná a za druhý on jí hraje naprosto dokonale. Jediný, co se mi až zas tak nezamlouvalo je, že závěr nemá moc velkej spád, ale jinak super. (29.09.2011)

Terapie, díl tři. Hype hraničící s absurditou. Absolutně prázdná nuda, jednou přerušená slušnou honičkou a dvakrát nebo třikrát přehnaně krvavou scénou. Mezi tím chodí Ryan Gosling a vrhá pohled "po tomhle záběru se fakt už pudu vysrat", který tu a tam vystřídá výrazem "paní máte loštomilouškého chlapešta". Možná to není úplně jeho vina, protože mu to předepisuje scénář, ale našlo by se snad pár herců, jejichž charisma by utáhlo málomluvnýho drsňáka, kterej taje pod, ehm, teplými pohledy sousedky a jejího synáčka. O děj tu moc nejde, ten se jen občas prodere zpod deky, pod kterou ho drží - no, to - jo, umění. Pod uměním si zde třeba představit dlouhý zoufale prázdný záběry na dlouhej, zoufale bezvýraznej obličej hlavního postaváka a sem tam obdobně prázdnou větu nebo dialog. Jednání tu nemá logiku - např. nevíme, proč vlastně hlavní hrdina je na šikmý ploše, zjevně ho to nijak netěší, přitom k tomu zároveň neni nijak existenčně nucenej ani mu to nepřináší nějakej echtovní zisk. Stejně tak jeho pozdější protivníci postupujou často v rozporu se zdravým rozumem a korunu tomu nasazuje výtah, jehož cesta mezi čtvrtým patrem a garáží trvá asi třetinu filmu. Jo vono je to vlastně vo melancholii. Tak to prosím zábavu, přátele, v horším případě chlast a a antidepresiva, ne hluboký mlčení. A teď si jdu hrát s angličáky, brm brm. (15.09.2011)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)