Drive

Po úvodu ve stylu Kurýra jsem čekal velkou akční jízdu, ale ve skutečnosti se film odvíjí hodně pomalu a akčních scén je pomálu, což ale ve výsledku je nakonec snad i lepší než kdyby tam byla jedna honička za druhou a to i přesto, že snímání jízdy Goslinga je tu natočený tak, že si člověk připadá, jak kdyby seděl vedle něho. A samotnej Gosling je taky perfektní, za prvé jeho postava je správně tajemná a za druhý on jí hraje naprosto dokonale. Jediný, co se mi až zas tak nezamlouvalo je, že závěr nemá moc velkej spád, ale jinak super. (29.09.2011)

Pro mě zcela bombastická ukázka toho, co může režisér s vizí udělat z tuctové žánrové podívané. Refn sem promítl svou fascinaci nepřístupnými hrdiny, které žene kupředu vášeň a také fascinaci příběhy, v nichž se hrdina nezištně obětuje. Jeho pohanské vychutnávání vibrací dlouho po skončení hlavního děje v záběru je znovu ryzí slastí, nemluvě o překrásně nasnímaných honičkách a podmanivé atmosféře losangeleské noci. Opět je třeba podtrhnout, že pro Refna není hlavní logika a příběh - to jsou jen druhotná pojítka nesmírně silných a do posledního detailu propracovaných scén. Už se těším na výčty všech nesmyslů, které analytičtí diváci snesou v domnění, že v Drive jde o nějakou konzistenci a příběhovou rafinovanost. Co mě fascinuje do morku kostí: i když tentokrát postavy opravdu hodně mluví (jsou to přeci jen Američani), to podstatné o jejich pohnutkách sděluje Refn náznakem, gestem, výrazem obličeje. Zůstal prostě severským i na poli výsostně "hollywoodském". I když je to film se zcela přístupným příběhem, Refn z něj udělal nesmlouvavý autorský manifest a festival subverzivního propojení obrazu a zvuku. Já toho kluka dánskýho prostě žeru! Nechtěl by natočit Bonda? (07.09.2011)

Lepší film jsem letos v kině neviděl. Zasněná, posmutnělá artová gangsterka s extrémně charismatickou hlavní postavou a dokonalým soundtrackem. Husí kůže byla, a ne jednou. Drive je vlastně takový kompilát předchozích Refnových filmů (všechny jsem si předem poctivě nakoukal). Jako kdyby byl Pusher natočen stejně líbivou kamerou jako Valhalla Rising, obohacen splynutím hudby a obrazu z Bronsona a smíchán s nejednoznačnou atmosférou Fear X. Film, který se dá bez problémů označit adjektivem "krásný", ačkoli se v něm drtí prsty kladivem, rozstřelují hlavy a podřezávají krky. Pro mě mistrovské dílo bez jediné chyby či kazu, ale jak už několikrát zaznělo - určitě ne pro každého. A Real Hero mi hraje už asi hodinu v kuse. (16.09.2011)

„EVERY GREAT MOVIE HAS FIVE THINGS: VIOLENCE, ROMANCE, A GREAT CAST, AMERICAN MYTHOLOGY, AND A 90 MINUTE RUNNING TIME.“ – Nicolas Winding Refn. ___ Non-hollywoodsky, osemdesiatkový, intertextuálny, mýtický/mytologický, romantický, nezávislý, žánrovo (ne)zaraditeľný, simplicitný, zmyselný, tarantinovský, ikonický, originálny, diskutabilný, emblematický (škorpión), metonymický, extatický, štýlový, pulpový, lyrický („A Real Hero“) a pulzujúco electro-popový („Nightcall“), kontrastný, nepredvídateľný, video-herne štylizovaný, „coolový“, šokujúci, detailný, umný, extravagantný, neo-noirový, inteligentný, svojbytne príťažlivý, ponurý, melancholický, „artový“, zvodný, rozprávkový, precítený, precízny, mannovský, klamlivý, strohý, povznášajúci, emocionálny, extrémny, atmosférický, naratívny, poetický, nekonvenčný, magický, svojský, minimalistický, katarzný, uhrančivý, explicitne násilný a brutálny, ambientný, kultový, symbolický, nezabudnuteľný, soundtrackovo dokonalý, divácke očakávania búrajúci, pomaly sa vlečúci, až hypnotický – to je DRIVE(R). 95% [8×] (28.09.2011)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)