Drive

Kdybych s tím Ryanem jezdil v jeho nadupané americké káře, tak bych cítil určitě víc emocí než na konci tohoto filmu. Jenže takhle tomu něco chybí, špetka emocí, které by mě v té dokonalé formální stránce, naplnily. Kontrast brutality a čistoty se těžko odmítá, stejně jako profiltrované digitálem zachycené město. Takže druhé shlédnutí prozradí více a snad bych trochu ubral těch hype-emocí ala Warrior (Hardy-Gosling)... (11.12.2011)

První, na co jsem zabrala, byl skvělej soundtrack a teprve pak na děj, protože ten rozjezd byl trochu pomalejší. Stejně se celý film odehrával v jakémsi hypnotickém pomalém tempu a atmosféře. Jsou filmy, kde téměř nestíhám titulky, ale tady jsem byla v naprosté pohodě, protože množstvím slov Drive zrovna nehýří. Jestli nám chtěl Nicolas Winding Refn podat thriller na trochu jiném talíři, tak se mu to rozhodně podařilo. Na mě osobně tam bylo té brutality trochu příliš, ale já do toho šla hlavně kvůli Ryanovi, kterému se to podařilo sehrát opět výborně. Takže ta třetí hvězda je hlavně za něj. (26.01.2013)

Velmi zajímavý film. Není to teda taková pecka, jakou jsem před projekcí čekal, ale zklamán rozhodně nejsem, spíše naopak. Hned na začátku diváka zaujme vypiplaná scéna útěku, hypnotická hudba spolu s výbornou kamerou a střihem, která vytváří velmi zvláštní, chtělo by se říct skoro magickou atmosféru. Ta však není stála, sem tam ji divák pocítí, pak zase zmizí. Když pominu konec prvního útěku (kde jako skončili ti 2 zloději?), možná největší problémem filmu je romantická linka. Hezounek totiž asi nikdy předtím nepotkal na ulici ženskou, že ho zničehonic uhrane nepříliš atraktivní sousedka ještě k tomu se synkem. Kdyby se vypomohlo scénaristickou berličkou, že hlavní hrdina třeba ztratil svoji ženu/přítelkyni klidně i s dítětem a teď je osamělý, zničený a tahle žena mu ten předchozí vztah/rodinu připomíná, dalo by jeho zájmu o ni docela v klidu věřit. Takhle velmi těžko. Jinak zajímavé je střídání tempa. Vcelku pomalé ubíhání (včetně někdy až překvapivě dlouhých záběrů beze slov) je střídáno hodně napínavými a vypjatými scénami, což překvapivě funguje. Nevadilo mi ani to stupňující se násilí (někdy až překvapivě kruté) a proměna hlavního hrdiny na ultra tvrdého chlapíka. Naštvala mě ale scéna s posledním záporákem, který se střetne s Řidičem úplně sám bez ochranky a náš tvrďák samozřejmě...no, nebýt tohohle zmršeného a klišovitého závěru, možná bych trochu přemýšlel i o slabších 5*, ale ty takhle rozhodně dát nemůžu. Jo a písničku A Real Hero asi jen tak nedostanu z hlavy (při neodfláknutém konci by to mohla být více než skvělá tečka). (05.02.2012)

Takhle to dopadá, když útlý, ničím výjimečný scénář prosťounké krimi storky svěříte evropskému artovému rejžovi - vytuní ji do vláčné hustoatmosférické záležitosti unášené na křídlech fantastického soundtracku.  Pokud toužíte po originálu/nášupu - http://www.csfd.cz/film/4334-ridic/ (13.09.2011)

Drive je sice na papíře poměrně tuctová kriminální story, která vyloženě svádí ke konverzi ve stylu zaměnitelných Rychle a zběsile (a trailer taková očekávání vyloženě neodmítá), ale nakonec se v rukou dánského filmaře mění v pravý opak – pomalý, hypnotický a atmosférický skvost s archetypální postavou bezejmenného Řidiče v hlavní roli. Goslingův štír v Chevroletu (kterého navíc pro potřeby natáčení sám přestavěl!) je tady klíčem k celému filmu. Přes den filmový kaskadér a automechanik, v noci nájemný řidič pomáhající zlodějům při vloupačkách – ten člověk snad nikdy nespí. A vlastně ani není užitečné o něm jako o skutečném člověku vůbec přemýšlet; film jeho stoickou postavu záměrně stylizuje do až příliš dokonalé modelové figurky kluka z plakátu, rytíře na bílém koni. Celý ten melancholický retro háv, kterým se Drive ohání minimálně od úvodních titulků, totiž není ani tak bohapustým vzpomínáním na staré dobré časy osmdesátkových thrillerů, ale subjektivním pohledem hlavního hrdiny na svůj život. Tohle je příběh o kaskadérovi, který by hrozně rád byl jednou sám akčním hrdinou, a proto si tak sám sebe alespoň představuje. Jeho akce dávají největší smysl, pokud se na ně budeme dívat optikou někoho, kdo tak jedná, protože „tak se to ve filmech dělá“. Řidičovo opojení sebou samým se zároveň přenáší na samotný film, který se vyžívá ve fetišistických zpomalovačkách a v soundtracku zpívá o „skutečných lidech a skutečných hrdinech“. Drive však říká, že hrdinové filmoví jsou odsouzeni k trvalé samotě, k permanentnímu bytí na okraji společnosti, v říši snů. My k nim sice můžeme vzhlížet, ale buďme rádi za to plátno (obrazovku), která nás od nich odděluje. Je to tak pro všechny lepší. (06.09.2011)