Nine

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

Narozdíl od 8 1/2 kde jsem naprosto nevěděl, která bije a o čem to vlastně je, jsem se tady orientoval v ději. Postava Daniela Day - Lewise je zde perfektně vystihnutá, stejně jako atmosféra Itálie let šedesátých. Úplně jsem cítil kouř z cigaret a tu Guidovu životní bezmoc, přepracovanost, ale zároveň nudu a nemohoucnost. A ještě štěstí, že je to muzikál, protože film o tom jak jeden chlápek má tvůrčí krizi bez písniček nejde natáhnout na celovečerní délku aniž by z toho nevznikl nesrozumitelný a nudný blivajz. Btw ze všech těch ženskejch mě nejvíc uhranula citově zraněná Marion Cotillard, bylo mi jí chudinky líto. (11.04.2010)

Od muzikálů si stále držím odstup a vlastně ani pořádně nevím proč, když jeden z mála, které jsem zatím viděl (My Fair Lady) patří mezi mé nejoblíbeněší filmy vůbec a po zhlédnutí nevlídně přijatého Nine, si i "devítku" mezi ně přiřadím. Příliš nechápu ten odmítavý postoj k filmu, ale já si nejen pěvecko - taneční kreace (ve kterých dominovaly mé oblíbené Penelope Cruz a především Marion Cotillard), ale i životní příběh krizí středního věku "těžce" zkoušeném režisérovi Guido Continim (Day-Lewis) parádně užil. Tak vyšperkované a vypointovné dialogy mezi ním a jeho ženou Luise (Cotillard) jsem si už dlouho v žádném filmu nevychutnal. Nemůžu si pomoct, ale oba dva mnou naposled zmínění dávají do svých rolí srdce a já jim sežral každé gesto, slovo..no prostě vše, co ke výbornému herectví patří. Pro mě více než obstojný výsledek po všech stránkách v němž nechybělo moc k plnému hodnocení (možná chytlavější písně??, kdo ví), ale i tak dávám, dle mě zasloužených 85% a palec nahoru. (02.08.2010)

Psychologický muzikál? Možná. Zatímco v Marshallově Chicagu písně vyprávěly příběh a posouvaly děj kupředu, v Nine veškeré hudební vsuvky "pouze" ilustrují představy a mentální rozpoložení postav. Nejde tu o to, co se stane, ale o pocity člověka procházejícího tvůrčí krizí. A všechno je to vyprávěno přes vztahy, které hlavního hrdinu pojí k významným ženám jeho života: k manželce, matce, milence, kamarádce, novinářce, hvězdě jeho filmů, můze z dětství. I proto Nine nebude sedět každému: Kdo očekává jasnou vypravěčskou strukturu, bude mít pocit, že je tento muzikál zdlouhavý a prakticky o ničem. Kdo touží po chytlavých, známých melodiích a dokonalých tanečních číslech, bude nejspíš zklamán také. Kdo má rád Felliniho, bude možná tvrdit, že film kvalit svého předobrazu 8 1/2 nedosahuje. Já, která jsem viděla Nine v divadle a věděla jsem moc dobře, co od filmu čekat a proč se na něj dívám, jsem spokojená. Má totiž krásnou atmosféru Itálie 60. let. Má hlavního hrdinu, ke kterému bych kvůli jeho věčným lžím a podvodům asi měla cítit odpor, ale já s ním nedokázala nesympatizovat, protože mi protichůdnost jeho tužeb vystižená již v úvodní písni "Guido's Song", není cizí. Má právě díky své neucelenosti jistou esenci komplexnosti, když divákovi dává přes všechny osudové ženy jednotlivé části skládačky týkající se Continiho života. Má skvělé obsazení. Má krásnou kameru opírající se o hru se světlem. A má styl. Ostatně vše za mě shrnuje píseň "Cinema Italiano", kterou novinářka skloní poklonu Guidovým filmům. Tak tedy: "Whatever Guido does makes me smile, he is the essence of Italian style (...) I love the black and white, I love the play of light (...) I love the speedy little cars, the hip coffee bars (...) I love the dark handsome guys with their skinny little ties, dressing mod looking out of sight, I love to watch them as they cruise with their pointy leather shoes, wearing shades in the middle of the nights." (04.02.2013)

Tenhle film asi taky neměl scénář předtím než se začalo natáčet ne? Pro mě velké zklamání, takhle jsem se v kině u filmu snad nenudila (dokonce ani při Lítám v tom). Hlavní hrdina byl neskutečně nesympatický, písně nebyli záživné, pořád stejné a ani hudební vystoupení nebyli nic moc. Jediná písnička, která stála za to - Fergie - Be Italian + scéna, která se nejvíc přiblížila daleko lepšímu Chicagu. 2* (12.03.2010)